Josefu Švejkovi je 30 milionů let

Ukázka

Drezína a filosofie

(Jednoho nebo pět?)

Morální filosofové si vymysleli dvě dilemata se společným jmenovatelem. Představte si, že stojíte u trati, která se rozvětvuje ve tvaru písmene Y. V místě rozvětvení je výhybka. Na jednom rameni pracuje jeden člověk, na druhém pět lidí. Netuší, že se k výhybce blíží neovladatelná drezína. Přehodíte-li výhybku na rameno, kde pracuje jeden člověk, zahyne. Pět lidí pracujících na druhém rameni přežije. Na otázku, co by v této situaci udělali, většina lidí odpoví, že by přehodila výhybku na rameno, kde pracuje jeden člověk.

A teď si představte stejnou situaci v jiné podobě. Na trati pracuje pět nic netušících dělníků. Blíží se k nim neovladatelná drezína. Sledujete to z můstku nad tratí. Vedle vás stojí další člověk. Je statný. Shodíte-li jej na trať, zahyne, ale jeho tělo zastaví drezínu. Obětujete jednoho člověka, zachráníte pět. Na otázku, co by udělali v této situaci, většina lidí odpoví, že by člověka, jenž stojí vedle nich, na trať neshodili.

Což dělá paradoxní dojem. V prvním případě lidé, samozřejmě jen zcela teoreticky, odpovídají s chladnou racionalitou: jednoho za pět. Ve druhém, podobném případě, odpovídají opačně, přestože mají stejnou možnost: raději obětují pět lidí za jednoho. Proč?

Odpovědí byla nacházena řada. Kantovsky ladění myslitelé říkali, že ve druhém případě by lidská bytost byla užita jako nástroj nebo prostředek, což se nedělá, zatímco v prvním případě je jeden nešťastník prostě v cestě. S tím je svízel, neboť pozmění-li se v myšlenkovém pokusu první případ tak, že drezína dělá okružní jízdu toho druhu, že nejprve zabije jednoho dělníka, pak zbylých pět, je první dělník rovněž užit jako nástroj. S tímhle příšerným dilematem si lámali hlavu kromě morálních filosofů i psychologové. Uspokojivě vysvětlit proč v podobné situaci lidé jednou obětují jednoho člověka za pět lidí a v podobném dalším případě obětují pět za jednoho však nedokázal nikdo.

Až v poslední době napadlo skupinu neurovědců, že by, viděno psychologicky, mohl být mezi první a druhou situací rozdíl. „Druhá situace", zněla úvaha, „je v případě, že by se pozorovatel rozhodl svého bližního shodit na trať, emočně podstatně náročnější než je pouhé přehození výhybky. Přehodit výhybku je spíše neosobní zkušenost. Shodit člověka z výšky na smrt je něco velmi osobního. Mozek má sklon námahou šetřit - proto jsou rozhodnutí v těchto podobných případech opačná." Jinak řečeno - některá rozhodnutí namáhají buď větší objem mozkové tkáně, tedy větší počet funkčních systémů mozku, nebo přimějí stejný počet funkčních systémů k vyšší míře aktivace, než jiná rozhodnutí. Každý z nás ví, kolik duševní námahy spotřebuje rozhodování v nejisté situaci s nejistou budoucností a větším počtem proměnných - mám se oženit, nebo nemám? Mám investovat, nebo nemám?

Dilemata jsou jednou z milovaných kapitol neuropsychologie. Zná jich řadu - morálních i non-morálních. Příkladem druhého typu je Stroopův test starý skoro sedmdesát let. Láká vás abyste se nějakým způsobem spletli, třeba v případě slova „červená" vytištěného zelenou barvou. Dlouhou dobu se ví, že správné řešení těchto dilemat potřebuje víc času než je správné označení slova „zelená" vytištěného zelenou barvou. Jinak řečeno - rozporuplná situace je pro mozek namáhavější. Výhodou poslední doby je, že nově vynalezené funkční zobrazovací metody umožňují s rostoucí přesností a citlivostí sledovat, co a kde se při řešení těchto (a mnoha jiných druhů zátěže) v lidském mozku děje.

Vědci proto zatížili skupinu zdravých dobrovolníků šedesáti dilematy, non-morálními i morálními. Morální dilemata byla dvojího typu - osobní a neosobní. Osobní se týkala osobního rozhodnutí: zabijete jednoho člověka a užijete jeho orgány k záchraně života pěti jiných lidí, vyhodíte jednoho člověka z ohroženého záchranného člunu, zachrání-li to život zbytku lidí, kteří v něm také sedí. Neosobní morální dilemata se ptají, zda odevzdáte peníze z náhodně nalezené peněženky, nebo zda budete hlasovat pro politické rozhodnutí, jehož důsledkem je větší počet mrtvých, než by byl důsledkem jiného rozhodnutí. Vědci přitom sledovali metodou, které se říká funkční magnetická rezonance (u nás začíná být dostupná také), které části dobrovolnických mozků, v jakém rozsahu a stupni se při jejich řešení namáhají. Zjednodušeně řečeno, při řešení dilemat se namáhaly oblasti mozku, o nichž je známo, že se podílí na citovém životě, abstraktním myšlení a rozhodování. Činnost mozku v těchto oblastech se v průběhu morálních osobních rozhodování odlišuje od jeho činnosti v průběhu morálních neosobních dilemat a dilemat non-morálních - v těchto dvou druzích dilemat je činnost mozku podobná.

Proč to píšu? Prastaré morální otázky dostávají díky vývoji neurovědy nové, hlubší druhy řešení. Samozřejmě, že nejsou konečná, jsou spíše dalším krokem. Snad ještě zajímavější je, že funkční zobrazovací metody byly užity i při řešení ekonomických problémů, těch, které zajímají nový obor - behaviorální a experimentální ekonomii.