Úzkostný pacient

Recenze

Úzkosti: informace i zkušenosti

Psychiatra i nepsychiatra potěší knížka, s níž přichází nakladatelství Galén a která vznikla pod redakcí MUDr. R. Honzáka, CSc., jenž je také jejím hlavním autorem. Přispěli do ní ještě PhDr. Mgr. M. Hanušová, MUDr. B. Seifert a jak pořadatel sám píše, »dříve pacientka, nyní kamarádka«, paní Petra K.

Kolega MUDr. R. Honzák, CSc., je v odborném světě znám především jako popularizátor medicíny a oblíbený pedagog. Prozradím na něho, že stál v popřevratové době u zrodu výuky lékařské psychologie, psychosomatiky a psychoterapie na bývalé Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. V nakladatelství Galén, jehož je kmenovým autorem, publikoval několik knížek, z nichž žádná nezůstala dlouho ležet na stole knihkupcově. Lékařům v praxi i laikům, ale i studentům medicíny a psychologie přibližuje velmi potřebná témata jako jsou komunikace mezi pacientem a lékařem, deprese či psychosomatické vztahy. Své pověsti ani tentokrát nezůstává nic dlužen.

V příručce Úzkostný pacient je nejdříve tento nám všem známý pocit a emoce vymezen z pohledu behaviorální a psychosomatické medicíny. Následuje pak krátká část o vztahu mezi úzkostí a depresí, dále pak jsme informováni o neurotransmiterech podílejících se na této emoci (adrenalin, noradrenalin, dopamin, acetylcholin, GABA, serotonin). Zejména všeobecný praktický lékař pak uvítá podrobnější pojednání o příznacích, které k němu nejčastěji přivádějí úzkostné pacienty. Dozvíme se v pregnantní zkratce o poruchách spánku, kardiovaskulárních příznacích, bolestech hlavy a zad, o trávicích obtížích, kožních projevech a o psychickém vyjádření nadměrné úzkosti. Poté následuje kapitolka zabývající se diagnostikou úzkostných poruch vymezených dle MKN-10 a část věnovaná jejich léčbě. Zde je na prvém místě uvedena farmakoterapie úzkostných poruch, dále pak psychoterapie s akcentem na transakční analýze, které je poskytnut relativně největší prostor. Závěrečných třicet stránek této čtivé a zajímavé knížky vyplňuje text bývalé pacientky paní Petry K., ve kterém barvitě a přesvědčivě popisuje své zkušenosti s úzkostí, léčbou a s lékaři.

Recenzovaná příručka znamená pro lékaře, případně i aktuální či potenciální pacienty, přínos, neboť »nemá být ani učebnicí, ani populárkou, ale mostem mezi těmi, kteří pomoc hledají, a těmi, kteří ji nabízejí«. Napsána je s intelektuálním humorem, láskou k literatuře i lidem a se znalostí problematiky z pohledu psychiatra, majícího bohaté praktické zkušenosti. Předpokládám, že se dočká i dalšího vydání, protože se opravdu pěkně čte a je v ní tematizována zajímavá a důležitá oblast v životě člověka. V takovém případě doporučuji autorkám a autorům, pokud budou mít možnost s textem pracovat, poukázat i na klinické případy z opačné strany spektra, kdy primární je somatická porucha zdraví a projevy úzkosti z ní vyplývají (např. při poruše funkce štítné žlázy). Podle mého názoru by také bylo vhodné vyvážit poněkud farmakofilní pojetí zdůrazněním psychologických způsobů regulace úzkosti a strachu, jež jsou v případě neurotické etiopatogeneze (stejně jako je tomu u závislostí) léčbou prvé volby. Z praxe je známo, že převážná většina úzkostných pacientů si poměrně rychle vytváří na lécích závislost (zejména pokud jde o její psychickou stránku), dochází pak ke zvyšování jejich preskripce, což jistě uvítají všichni, pro které jsou farmaka pouhým zbožím či mají z této situace osobní výhody (a nemocní to jistě nejsou). A ještě jedno upozornění: praktičtí lékaři nepsychiatři i pacienti potřebují také informace o tom, jakým způsobem je u nás zajišťována kvalifikovaná a systematická psychoterapeutická péče, čili jak se v případě indikace a nutnosti dostat co nejrychleji k psychoterapeutovi.

Knížku Úzkostný pacient lze doporučit ke čtení především lékařům nepsychiatrům, kterým dodá vtipnou formou poučení o úzkosti a strachu, jež bývá častým problémem u jejich pacientů. Psychiatři a kliničtí psychologové na ní opět ocení humor a způsob, jímž lze složitější souvislosti vysvětlit jednoduše a jasně.

Pokud bych příručku Úzkostný pacient nedostal v podobně recenzního výtisku, jistě bych si ji zakoupil.

prof. PhDr. Jan Vymětal, přednosta ÚHSL, 1. lékařská fakulta UK v Praze

Recenze

Strach a úzkost mají mnoho podob i příznaků. Pokud má strach určitý důvod, rozumíme mu. Existují však lidé, jejichž strach nemá žádnou srozumitelnou příčinu - a pak je označován za chorobný. Přesto jsou pocity úzkosti a strachu užitečné, protože nás upozorňují na nebezpečí!

V této publikaci autor, renomovaný psychiatr, předkládá složitou problematiku úzkostného pacienta, vysvětluje pojmy, pestrou symptomatologii, úskalí diferenciální diagnostiky i terapii.

Velká úzkost, podobně jako bolest, doprovází člověka v situaci ohrožení a rozvíjí se v době, kdy ještě nikdo o úzkosti neuvažuje. Trvá-li, omezuje aktivitu a kvalitu života těch, kteří jí trpí. Je proto na lékaři, aby uměl pacientovi pomoci. Závažná je pak kombinace úzkosti a deprese, přičemž deprese není totéž co smutek!

K nejčastějším příznakům úzkostného pacienta patří poruchy spánku, noční můry, ale také kardiovaskulární příznaky, a to i u lidí se zdravým srdcem. Pokud je srdce již postiženo nějakým patologickým procesem, jsou kardiovaskulární pocity v prožitku úzkosti klasickým doprovodným příznakem. Je prokázáno, že pokud terapie správně ovlivní úzkost, zlepšují se i příznaky ischemické choroby srdeční. Často je též nutné si vyžádat kardiologické vyšetření! Je také známo, že deprese po proběhlém infarktu postihuje až 15 % nemocných! Proto je východiskem správná terapie ICHS (ischemické choroby srdeční) a útočná léčba bolestí nekardiálních (psychosomatických).

Z hlediska úzkostného pacienta může být také řešením úzkosti bolest hlavy. Vždy je nutná podrobná diferenciální diagnostika a důkladné vyšetření, podobně jako u bolestí zad, které patří rovněž k projevům úzkosti. Svalové napětí vyvolané úzkostí či stresem může bolesti zad samo vyvolat, i když nejčastějším důvodem bolestí je spíše následek nezdravého životního stylu, špatné životosprávy a nadváhy.

Zvláště pestrá je psychická složka při trávicích obtížích - funkčních poruchách trávicího systému. Velice blízko k sobě mají také kůže a psychika. Společné problémy u nás řeší integrující oblast psychodermatologie. Mnoho kožních problémů je podmíněno zvýšenou hladinou úzkosti, stresu či jiného psychického dyskomfortu.

Velký výčet nejrozmanitějších fobií poukazuje na soubor možných strachů nemocného jedince. Generalizovanou úzkostnou poruchou jsou postiženy převážně ženy, ale jak již bylo uvedeno, často se tato porucha spojuje s depresivní symptomatologií. Kvalitativně závažnější je posttraumatická stresová porucha, která se může objevit u každého člověka (mučení, povodně, znásilnění). Obsedantně kompulzivní porucha je stejně častá u žen i u mužů. U postižených se často objevuje deprese, rozlišení může být obtížné. Hypochondrie mívá častý souběh s jinými úzkostnými stavy a s depresí. Úzkost nemocných postižených panickou poruchou je děsivá. V patofyziologii se uplatňují pravděpodobně dysregulace v serotoninergním a noradrenergním systému.

Velkou pozornost věnuje autor farmakoterapii jednotlivých úzkostných poruch, uvádí jejich působení, seznamuje s jejich vedlejšími účinky - především na základě svých dlouholetých zkušeností. Rovněž upozorňuje, že souběh farmakoterapie a psychoterapie je vysoce efektivní. Příběh pacientky je dokreslující kazuistikou složitosti psychiatrické problematiky.

Uvedená odborná literatura dává čtenáři možnost dalšího studia. Monografie je rovněž vybavena přehlednými tabulkami, schématy a slovním rejstříkem.

Publikace, původně určená pro pregraduální i postgraduální medicínské studium, se poněkud vymyká tomuto určení. Může ji totiž číst i zaujatý odborně vzdělaný laik, který v ní nalezne mnoho odpovědí na své případné potíže, snáze se s nimi bude vyrovnávat a snáze je také s pomocí odborníků může zvládat.

MUDr. Olga Wildová

Recenze

Setkali jsme se s ní snad všichni. Pro některé z nás možná představuje jen prchavé epizody v neznámých situacích, které naši životní cestu příliš významně neovlivní, ale pro jiné třeba i celoživotního souputníka, který dokáže notně ukusovat z krajíce životní radosti a spokojenosti. Úzkost. Kolikrát nám její příznaky a důsledky naši pacienti či klienti popisovali a kolikrát jsme cítili, že nebude vůbec jednoduché nalézt její zdroje a účinně jim pomoci. A kolikrát úzkost našeho pacienta rozechvěla i něco v nás?

Recenzovaná publikace, slovy autorů, nechce být ani učebnicí, ani populárně vědeckou publikací, ale jejím cílem je spojit jedince hledající pomoc s těmi, kteří ji nabízejí a také dokáží poskytnout. Mohu hned úvodem říci, že práce má dobré předpoklady k tomu, aby tohoto cíle dosáhla. Po nezbytném uvedení do problematiky (vymezení úzkosti, role behaviorálního inhibičního systému, charakteristika stresorů…) se autoři podrobněji věnují např. roli autonomního nervového systému (ANS), resp. jeho subsystémů, v jednotlivých fázích obecného adaptačního syndromu (úzkost velmi těsně souvisí se stresem a v něm má nezastupitelné místo právě ANS), přibližují čtenáři vztahy mezi úzkostí a depresí, úlohu jednotlivých neuropřenašečů v etiopatogenezi těchto stavů atd. Velmi dobře zpracovaná je kapitola podávající přehled nejčastějších příznaků, které přivádějí nemocné k praktickým lékařům, a mohu jen souhlasit s tím, že zatímco v chorobopisech nemocných najdeme často řadu závěrů z vyšetření u nejrůznějších specialistů, nabídku psychologické pomoci chápou někdy téměř jako urážku (jak uvedla jedna má pacientka: »A tak jsem klesla tak hluboko, že jsem skončila u psychologa«); nelze ale říci, že by toto počáteční nastavení bylo pro průběh a efekt psychoterapie vždy nutně negativní.

V partiích věnovaných diagnostice podávají autoři přehled základních úzkostných poruch (generalizovaná úzkostná porucha, fobie, panická porucha…) s důrazem na proměnlivost potíží i diagnostických hledisek, přičemž hlavní autor se netají svým ne vždy pozitivním stanoviskem ke kritériím MKN-10, resp. DSM-IV (v čemž asi není sám), a dotýká se i možných etických, resp. ekonomických příčin těchto problémů. S ohledem na zaměření publikace nemůžeme v této části očekávat např. charakteristiku či informace o využití specifických psychodiagnostických nástrojů při hodnocení anxiety; je však sympatické, že je text celé knížky prokládán konkrétními případy z praxe, což umožňuje čtenáři lépe se ponořit do analyzované problematiky a třeba i popřemýšlet, jak by postupoval sám.

Pokud jde o terapii úzkostných poruch, je samozřejmě věnována patřičná pozornost farmakologickým postupům (včetně novějších poznatků, jako je pozitivní vliv některých preparátů na významné psychofyziologické fenomény, mezi něž patří např. variabilita srdeční frekvence); nikoho, kdo zná alespoň některé práce hlavního autora recenzované publikace, nemůže překvapit ani důraz na psychoterapii jako integrální (resp. imperativní) součást komplexní léčby nemocných s úzkostí. Přehled používaných psychoterapeutických směrů mohl být - vzhledem k rozsahu publikace - jen stručný, přičemž největší prostor je věnován transakční analýze. Důraz na sepětí diagnostiky a terapie však implicitně prochází celou knížkou a je dobré, že autoři nabízejí i některé konkrétní formulace a postupy, které můžeme při spolupráci s našimi pacienty/klienty využívat. Za šťastné považuji také zařazení části životního příběhu mladé ženy s úzkostnou poruchou, příběhu o hledání smyslu života, výhrách i prohrách, rozchodech i setkáních…

Přes závažné téma je práce psaná příjemným, čtivým stylem a se smyslem pro humor (oželel bych jen formulace typu svazácký funkcionář s hlavou jako koleno a v ní plné dva mozkové závity ap., ale to už je věcí osobního vkusu). O určitých názorech by asi bylo možné diskutovat (zdá se, že někteří autoři, u nás např. Baštecký, zaujímají k odkazu kortikoviscerální koncepce smířlivější postoj) a občas najdeme podle mého názoru poněkud matoucí vyjádření, např. Psychoanalýza je nejstarší školou založenou Sigmundem Freudem… (s. 111), Emoční šok nebyl v některých případech nikterak nadměrný… šlo… o úmrtí některého z rodičů, autonehodu, ozbrojené přepadení, strach z udušení (s. 92), na s. 39 může čtenář nabýt dojmu, že všeobecný adaptační syndrom = pouze fáze rezistence ap. Tyto drobnosti však nemohou nic změnit na tom, že tato útlá knížka má dobrou šanci najít své čtenáře nejen mezi lékaři, ale i pracovníky tzv. pomáhajících profesí a vůbec mezi všemi, kteří v nikdy nekončícím setkávání člověka s úzkostí stojí na tom či onom břehu…

PhDr. Emil Šiška, Ph.D., Filozofická fakulta Univerzity Palackého, katedra psychologie

Recenze

Již z předmluvy se dozvídáme, že tato útlá knížka byla původně psána zejména pro potřeby lékařů. Autoři však zvolili svěží a přístupný styl natolik zdařile, že je možné publikaci použít i k širším psychoedukačním záměrům - pro vlastní pacienty, kteří úzkostnými obtížemi trpí. Málokdy lze v profesní literatuře nelézt tak šťastný svazek mezi odborností a zároveň živou až beletristickou čtivostí. A tak než se nadějete, minete kapitoly Nejčastější příznaky úzkosti, diagnostiku, terapii a měkce přistanete u poslední kapitoly Taková normální ataka, která je kazuistickým zpracováním příběhu pacientky s panickou poruchou. Skvělé čtení.

MUDr. Filip Španiel