Základy stupidologie

Ukázka

Z úvodu:

V prvním díle Života s deprivanty jsme se pokusili popsat co je lidství, neboli vývoj a povahu lidské normality a optimality, dále povahu, příčiny vzniku i následky destruktivity a konečně povahu a důvody vzniku lidské odolnosti.

Základy stupidologie, druhý díl Života s deprivanty, nepředstavují systematickou teorii. S nadsázkou jsme tak označili pokus o popis všudypřítomné množiny jevů označované běžně užívanými, avšak vzájemně obtížně vymezitelnými pojmy stupidita, iracionalita a absurdita, stejně jako pokus o popis možností, jak se tyto jevy dají, alespoň teoreticky, omezit.

V běžné řeči se obsahy pojmů stupidita, hloupost, iracionalita a absurdita často směšují. Stupiditu většina lidí chápe jako hloupost, druh duševní zpozdilosti neboli mentální retardaci. Říci o něčem nebo o někom, že je stupidní, se považuje za pejorativní, podobně jako označit něco za hloupé, někoho jako hlupáka.

Pojmy absurdita, absurdní jsou u některých lidí spjaty s existencialistickou filosofií, u jiných s výraznou hloupostí nebo iracionalitou.

Pojem iracionální se spojuje s pojmem iracionalismus, tedy opět s filosofickým směrem, což je něco jiného, než je iracionalita v našem pojetí.

Mnoho příkladů uváděných v Sutherlandově knize Irrationality (Sutherland, 1994), považují jiní autoři za klasické příklady stupidity, včetně její zvláštní podoby, které se říká skupinová hloupost (groupthink, Janis, 1972, 1982; Welles, 1986, 1995).

Podobně nejasný bývá pojem racionální, racionalita. V běžné řeči se užívá nejčastěji ve smyslu „rozumný“, což podle okolností znamená pro lidi velmi odlišné druhy chování.

konom jej chápe jinak než psycholog, oba jej chápou jinak než soudobá neuropsychologie a jinak než filosofové.

Rádi bychom zdůraznili, že se necítíme se chytřejší nebo moudřejší,než je většina lidí s naší zkušeností a vzděláním. V životě jsme se dopustili stupidních, iracionálních i absurdních činů. Velmi pravděpodobně se jim, stejně jako většina lidí, nevyhneme ani do zbytku svých dní a některých z nich se jistě dopustíme znovu.

V mládí nás spíše upoutávala stupidita, iracionalita a absurdita lidí jiných, obvykle starších a vlivných. Trvalo nějakou dobu, než jsme si začali uvědomovat tu svou. K pocitu studu i rozhořčení nad vlastními i cizími absurdními, stupidními a iracionálními rozhodnutími nebo činy - jsme lékaři, život nám jich za pětatřicet let práce nabídl více než dost - se postupně začala přidávat zvědavost. Začali jsme se ptát: proč jsme došli právě k tomuto mylnému názoru nebo chybnému chování? Byly výsledkem nevědomosti či omylu? Podlehli jsme nedostatku informací? Nebo jsme je nedokázali rozlišit? Ovlivnily nás mylné, neúmyslně nebo úmyslně zkreslené informace? Dezinformace? Propaganda? Formální nebo neformální chyby vlastního myšlení? Vlastní docilita a omezená racionalita? Něco jiného?

Lze-li z těchto úvah vyvodit nějaké poznání, pak za prvé stupidita, iracionalita i absurdita se v různých podobách a různé kvantitě týkají všech lidí ve všech dobách a místech. S ohledem na jejich rozšíření v čase a prostoru je proto lze považovat kulturní univerzálie.

Za druhé, naše racionalita, ať děláme cokoli, je a bude tváří v tvář složitosti světa omezená. To je jeden ze základních rozdílů vůči stupiditě a iracionalitě, které dělají dojem, že meze nemají.

Za třetí, aktivní vytváření, šíření a využívání absurdity, stupidity a iracionality souvisí s životem a chováním deprivantů a jejich skupin, neboť je jedním z jejich hlavních nástrojů jimiž získávají, udržují a rozmnožují svou moc jako jedinci i jako organizace.

Tím nechceme říci, že by se lidé, kteří deprivanti nejsou, absurdně, stupidně a iracionálně chovat nedokázali. V jejich případě však obvykle nejde o promyšlenou, mnohdy cynickou, často masovou, organizovanou a opakovanou akci.

Zajímavé je, jak často si vysoce inteligentní deprivanti myslí, že jejich inteligentní deprivantská akce je tím inteligentnější, čím je cyničtější. Ještě zajímavější je, jak tyto často vysoce inteligentní, krajně cynické, přitom mimořádně velikášské činy - opojení velikostí bývá další znak deprivantského chování a prožívání - jsou úspěšné jen „krátkodobě“, což někdy znamenalo i po řadu generací. „Dlouhodobě“, to znamená strategicky, však bývají neúspěšné, jsou slepou uličkou. Přitom se stává, že to jejich tvůrci odhadnou sami.