Zamyšlení nad životem, medicínou a světem

Recenze

„ZAMYŠLENÍ NAD MEDICÍNOU, ŽIVOTEM A SVĚTEM" - ADVOCATUS DIABOLI ZDENĚK MAŘATKA

Pokud laskavý čtenář od této knihy očekává neméně „laskavé" zamyšlení a rozjímání starého moudrého muže nad během světa, bude možná zklamán, možná příjemně překvapen - místo mile nekonfliktních úvah totiž nabízí řadu kontroverzních, možná až šokujících myšlenek, jež bychom v daném kontextu a od tohoto autora nečekali.

Loni zesnulý 96letý nestor českých lékařů, profesor gastroenterologie Zdeněk Mařatka, vydal již v 90. letech své „Paměti". Jeho poslední dílo, připravené krátce před jeho smrtí a nazvané „Zamyšlení nad medicínou, životem a světem", však z memoárové literatury vybočuje. Přináší soubor krátkých úvah či esejů zamýšlejících se nad „základními" tématy nejen medicíny, ale obecně člověka a světa.

Autor v textu přímo i nepřímo naznačuje, že záměrem bylo vydat dílo provokativní, vzbuzující polemiku a nutící čtenáře ke skutečnému zamyšlení a zaujetí vlastního stanoviska. To se ve výsledku podařilo, a proto i následující recenze bude provokovat, polemizovat a zabývat se především kontroverzními momenty, zcela v duchu intence autora, který názorové jiskření miloval.

Proti proudu

První část knihy obsahuje texty spíše biografického a autobiografického charakteru. Pro toho, kdo četl „Paměti" nebo některý z rozsáhlejších rozhovorů, jež profesor Mařatka poskytl, zde příliš mnoho nových či překvapivých informací nebude. Autor sám ovšem zdůrazňuje, že mnohem více než popisných či výpravných biografických děl si cení textů, k nimž je třeba zaujmout postoj a názor. Sám si nikdy nevedl deník a podotýká, že pro čtenáře jsou deníkové záznamy nepříliš zajímavé, pokud jen popisují události a osoby. „Šťávu" těmto zápisům podle něj dodají až „hodnotící soudy a vlastní názory na základní věci člověka, životní filozofii, etiku, víru apod.". Již s tímto tvrzením si dovolím polemizovat - pokud vezmeme snad nejslavnější deníkové záznamy v české lékařské autobiografické literatuře, tedy deníky akademika Charváta, setkáme se se strhujícím a burcujícím vyprávěním, kdy je působivého účinku dosaženo již jen samotným popisem, výběrem a řazením událostí, jež mohou, ale nemusejí být komentovány. Na rozdíl od Zdeňka Mařatky se domnívám, že „deník" jakožto syrový, nepřikrášlený a autentický dokument doby určitě obstojí, pokud má přesah a přináší závažné svědectví či podněty k zamyšlení. Tuto Mařatkovu myšlenku vypichuji zejména proto, že je klíčová pro pochopení a uchopení celé jeho knihy. Autor totiž jako by se v rámci své chůze proti proudu úzkostlivě vyhýbal všemu, kde nemůže zaujmout stanovisko, zkrátka kde by šlo „jen" o zaznamenání faktu.

Obžaloba humanismu

Výhodou krátkých (jedno- až dvoustránkových) textů je, že místo unavujícího zevrubného popisu a rozboru problému je zde úzce vymezený prostor pro stručné shrnutí tématu a zaujetí stanoviska. To je však dvojsečná zbraň. Exaktní vědec Mařatka se občas snaží složité filozofické i vědecké problémy, zabývající se podstatou fungování světa, života atp., redukovat na co nejpochopitelnější a jednoduše vyjádřená tvrzení. Snadno pak dochází ke zjednodušení až trivializaci komplexního tématu nebo k přílišným generalizacím - především tam, kde zabrousí do oblasti humanitních věd a pohlíží na ně biologickou redukcionistickou optikou. Tím se postupně dostávám k patrně nejkontroverznější oblasti, kterou se Zdeněk Mařatka ve své knize zabývá a již by šlo shrnout jakožto „kritiku humanismu" coby nevyhovující společenské doktríny vedoucí lidstvo na scestí. Jeho „obžaloba" humanismu zahrnuje například kritiku „živení" těžkých a „nepřevychovatelných" zločinců (namísto jejich popravy), ale i kritiku záchrany nedonošených jedinců či vakcinace v přelidněném třetím světě. Svou biologickou optikou vidí tyto a podobné „výdobytky" moderní společnosti jako faktory, které lidský rod a společnost oslabují, ať již po stránce biologické či sociální. Jednoduchými a na první pohled logickými úvahami poté dospívá k radikální obhajobě trestu smrti, eutanazie, interrupcí (bez omezení), ba dokonce i eugeniky, když tvrdí, že jedinci nesoucí „vadnou" genetickou informaci (v nejširším smyslu) by neměli mít právo předávat své geny dál. Pokud jde o trest smrti, na obvyklou námitku, že nelze vyloučit justiční omyl, odpovídá, že i v takovém případě by přínos opatření pro společnost byl vyšší než případné ztráty na nevinných životech. Neprodlužování života a možnost dobrovolného odchodu člověka zase obhajuje nejen v případě těžké, neléčitelné bolesti a neúnosného stavu, ale i tehdy, když jedinec „cítí, že je okolí na obtíž". Polemizuje rovněž s filantropními snahami např. Billa Gatese a různých světových organizací poskytujících péči v rozvojových zemích. Zastává stanovisko, že peníze proinvestované do vakcinace přelidněných populací (místo, aby byl přírodě ponechán přirozený regulační mechanismus) by bylo vhodnější investovat do mladých talentovaných vědců (tak jak činil Josef Hlávka). V širším slova smyslu dokonce vidí různé novodobé epidemie, války, stále dokonalejší zbraně (ale i automobilismus a nehody) jakožto svým způsobem nutné prostředky, kterými „příroda" (či síla, která ji řídí) reguluje přemnožené lidstvo. Extrapolací těchto úvah lze snadno dojít k poněkud nihilistickému postoji, že život jedince v zásadě nemá přílišnou cenu, protože v běhu světa, kosmu, ale ani v rámci evoluce a zachování rodu nehraje prakticky žádnou roli.

Jakou hodnotu má život?

Zajímavé je napětí mezi dvěma společenskými tezemi, jež Mařatka v knize prezentuje. Na jedné straně přesvědčení, že zájmy celku jsou nadřazeny zájmům jednotlivců, na něž se nehledí. Život jedince má zanedbatelnou cenu a má především sloužit obecnému prospěchu. Naproti tomu v jiných esejích se prezentuje jako zastánce elitářství tvrdící, že ne každý lidský život je stejně hodnotný. Na jednu stranu dává lidi „zlé, nepřevychovatelné, společnosti škodící", ale i všemožně „defektní", se kterými by se tato měla radikálně vyrovnat, aby ji neoslabovali; kamsi doprostřed řadí lidi žijící pasivním a konzumním způsobem, na vrcholu „hodnotnosti" jsou pak ti, jejichž život je naplněn tvůrčím úsilím, především umělci a vědci. Život jednotlivce má tedy vyšší cenu a je výjimečný, hodný zachování, jen tehdy, pokud aktivně přispívá zachování rodu a všeobecnému blahu.

Filozofování bez filozofie

K jisté ambivalenci přispívá, uvědomíme-li si, že autor sám se hlásí k tradici masarykovské první republiky a ve svém osobním i profesním životě byl velmi citelně postižen oběma totalitami - nacistickou a komunistickou (u jejich zrodu přitom často stály „dobré úmysly" vyřešit společenské neduhy radikálními, „jednoduchými" kroky, zatímco možnosti zneužití byly bagatelizovány).

Možná je čertovo kopýtko v tom, že ačkoli se autor dotýká řady bytostně filozofických otázek a témat, zároveň se cíleně vyhýbá skutečným filozofickým prostředkům k jejich nahlédnutí (například skrz existenciální nebo fenomenologické prizma). Vůči „velké" filozofii se dokonce v jedné z esejí vymezuje jako vůči oblasti, která z větší části přináší spekulativní „snůšku nesmyslných výroků a názorů" a která ani nemá pořádnou exaktní vědeckou definici, co je zač a čím se zabývá. Nakonec sám dospívá k jakési redukci filozofie na materialistický nebo idealistický (spirituální) pohled na svět kolem nás. Z filozofických metod víceméně uznává pouze dialektiku, kterou aplikuje obecně (bohužel často poněkud mechanicky) v řadě svých úvah, v nichž se vždy snaží postavit proti sobě dvě antiteze a syntetizovat z nich novou kvalitu.

Entelechie hýbe světem

Poněkud méně kontroverzně bude na českého čtenáře, příslušníka národa bezvěrců, působit poměrně ostrá kritika církví, náboženství a jakékoli dogmatické věrouky. Mařatka se ovšem stejně tak vymezuje vůči ateismu a v souladu s postojem řady dnešních lidí se hlásí k víře v „cosi, co nás přesahuje". Víceméně zastává panteistické hledisko (nazývá jej ovšem entelechií) - víru ve všeprostupující nadpřirozenou sílu či energii, která dává směr všemu dění, ale dále do něj aktivně nezasahuje. Bohužel na několika místech tuto myšlenku prosazuje s podobným dogmatismem, proti jakému bojuje u jiných věrouk. „Každý, kdo hlouběji uvažuje o světě" podle něj musí nezbytně dojít k závěru, že tento je řízen jakousi skrytou silou, kterou sice nelze dokázat a vidět, ale jejíž projevy jsou zjevné (tak jako např. u elektrické energie). Možnost, že by svět skutečně fungoval nahodile a bez vyšší inteligence, nepřipouští ani teoreticky, spíše ji zmiňuje jako pomýlenou. Asi nejpřijatelněji a pro čtenáře z řad lékařů bezesporu zajímavě bude působit oddíl věnovaný širším souvislostem medicínské teorie i praxe, kde autor polemizuje s různými módními trendy v lékařství, ale například i se současným „neotřesitelným" paradigmatem - medicínou založenou na důkazech.

Forma kontroverznější než obsah

Přestože z dosud řečeného vyplývá řada kontroverzí, za mnohem problematičtější než obsah bych označil formu, v jaké bylo toto „poslední slovo" slavného gastroenterologa vydáno. Na první pohled upoutá především rozsah. Čtyřsetstránkový soubor krátkých esejů není zcela obvyklý. Při podrobném pročtení však vyplyne, proč tomu tak je. Nemálo úvah a myšlenkových postupů se totiž na různých místech knihy opakuje, a to nikoli jednou či dvakrát, ale v řadě případů mnohokrát, prakticky v identické podobě. Autor na to sám upozorňuje v předmluvě, když vysvětluje, že jde o soubor příspěvků zaznamenávaných v průběhu let: „Jejich tematika i formulace se do jisté míry překrývají a tato redundance byla zčásti zachována tam, kde osvětluje problém z různých úhlů." Ve skutečnosti ovšem po důkladném přečtení knihy vyplyne, že témata i formulace se překrývají do značné míry, a to nejen tam, kde jde o nasvícení z různých úhlů, ale i tam, kde se opakuje stejný úhel pohledu. Vysvětlení může spočívat v tom, že autor psal různé krátké příspěvky v průběhu let pro různé příležitosti, kdy mohly být předneseny či otištěny, a samozřejmě zachoval názorovou i formulační konzistenci.

Rezervy v redakční práci

Zde ovšem spatřuji absenci intenzivnější redakční práce (byť je galénovská edice „Almanach medicíny" jindy známa svou pečlivosti). Eseje byly de facto vydány „na jedné hromadě", pouze plus minus rozřaděné do tematických celků (i zde však došlo ke kiksům, kdy např. jeden z textů je v identické podobě otištěn dvojmo ve dvou různých oddílech). Oč úderněji by celý soubor působil, kdyby vyšel jen v polovičním či třetinovém rozsahu, jako hutný text, kde každá kapitola přináší jednu čerstvou, novou, svěží myšlenku či podnět ke čtenářovu zamyšlení. Ve chvíli, kdy již podesáté či popatnácté čteme, že autor věří v entelechii, a je to pokaždé prezentováno jako zcela nová idea, zákonitě dochází k rozmělnění čtenářského prožitku a nutkání přelistovat tam, kde najdeme něco, co dosud nezaznělo. Celá kniha tak dělá dojem jakéhosi uspěchaně vydaného polotovaru. Svůj základní cíl - provokovat a pobízet k zamyšlení i vzbuzovat emoce - však beze zbytku naplnila.

Martin Čermák