Osude, osude...

Ukázka

Osude, osude...

Zvláštní je běh života každého z nás. Kudy a jak se vine? Má vůbec nějaký řád?

V lidových pohádkách často vystupují sudičky, jmenovitě u kolébek královských potomků, aby jim do vínku odevzdaly dobré či špatné vlastnosti a podle toho prorokovaly příští osud novorozeňátka. Také lidová moudrost říká: „Co komu souzeno, to ho věru nemine!". Jiná zas, že „Každý člověk je strůjcem svého štěstí". Jak je tomu vlastně na tomto světě?

Lidová moudrost je výsledkem pozorování, zkušeností i prozření těch nejmoudřejších v průběhu věků.

A jak to vidí učenější hlavy? Nový život začíná oplozením vajíčka spermií. Nositeli dědičných vlastností jsou chromosomy, což jsou jaderné struktury složené z DNA (kyselina deoxyribonukleová) a bílkoviny. V molekulách DNA, se specifickým pořadím nukleotidů (o kterých ještě bude řeč) ve formě genů, je soustředěna informace dědičných znaků či vlastností - náš genom. Ve všech tělních buňkách nacházíme dvojité sady chromosomů v celkovém počtu čtyřiceti šesti, jen ve vajíčku a spermii je jedna sada chromosomů v celkovém počtu dvaceti tří.

Při vývoji a zrání pohlavních buněk ve vaječnících a varlatech dochází v průběhu redukčního dělení k výměně či přeskupení anebo překřížení (crossing-over) v různých genetických úsecích mezi homologními páry jednotlivých chromosomů. Po proběhlé rekombinaci genetických úseků v chromosomech zrajících pohlavních buněk obsahují jak spermie, tak vajíčka kombinace chromosomálního materiálu, odlišného od kombinace v rodičovských buňkách. Tak místo kopií stále stejných genů se každá nová generace skládá z nové, jedinečné, rodičovské genetické směsi. Tím také každé oplozené vajíčko čeká nový úděl a přináší novou šanci pro evoluční vývoj.

Po splynutí vajíčka se spermií obsahuje oplozené vajíčko znovu svých čtyřicet šest chromosomů. V nich je zakódován celý historický vývoj předešlých generací spářených jedinců, neboli fylogeneze.

Pokud se oplozené vajíčko bude v mateřském lůně zdárně vyvíjet, podle předem zakódované zděděné předlohy, objeví se na tomto světě človíček se svým jedinečným genomem. Danou informaci je však možné různě rozehrát, tu něco rozezvučet, tu ztlumit, spustit i zablokovat působením různých vlivů, které zasahují do struktury vlastního genomu, ať již blahodárně, anebo tím, že ho poškozují. Dnes víme, že nejen známé mutageny, ale i prožitky stresové či příjemné mohou působením různých chemických látek vznikajících v mateřském lůně zpětně ovlivnit genetickou regulaci embrya, ať už v pozitivním či negativním smyslu.

Stále však je mnoho toho, co ještě nevíme. Zdaleka ne vše se odvíjí jen na molekulární úrovni. Mnohé bio­logické procesy vznikají na organizačním stupni, který je nad molekulárním. K těm patří i vývoj lidského embrya, vyšší abstraktní funkce lidské mysli, či mezivztahy organismů v ekosystému. Poznávání pokračuje mílovými kroky, ale stále zůstává více otázek nezodpovězeno než zodpovězeno.

Věda není v rozporu s lidovou moudrostí, naopak ji stvrzuje. Budoucí jedinec dědí svůj genom, svůj osud, hříčku různých náhod, danou mu do vínku. Co však udělá ve svém životě se svým jedinečným genetickým vybavením, které struny na svém informačním kódu rozehraje, to již závisí ve značné míře na vnějších podmínkách a na něm samotném.

Na naší životní pouti jsou mnohé osudové chvíle, kdy jsme nuceni se rozhodnout, i když nevíme, co nás čeká a co nemine. Snad právě v tom je záhada života.

Moji ortodoxní židovští rodiče si přáli, abych byla učitelkou. Mezi jiným snad i proto, abych nemusela pracovat o sobotách, ve dnech šábesu, dnech klidu. Sama jsem však již od svých patnácti či šestnácti let věděla, že budu lékařkou. Možná, že to měly na svědomí knihy, které na mne hluboce zapůsobily. Jednou z nich byla „Kniha o životě a smrti! od Axela Muntheho, druhou „Lovci mikrobů" od Paula de Kruifa. Možná, že o mém budoucím osudu rozhodlo i seznámení s objevy nejmenších živých mikroorga­nismů, které poprvé viděl a popsal Anthony van Leeuwenhoek po sestrojení svého primitivního mikroskopu. To jsem však zdaleka netušila, že vědecké bádání v oboru bakteriální genetiky se na delší dobu stane mou velikou láskou, mým zadostiučiněním, ale i mým osudem.

V jaký osud věřili moji bohabojní, skromní, pracovití, dobří rodiče? V průběhu deseti let, od roku 1913 do roku 1923, v období první světové války a po ní, zplodili z lásky pět zdravých dětí, sestru a mne uprostřed války, kdy si tatínek, sloužící aktivní voják, zřejmě nakrátko vymohl návštěvu mé maminky.

Děti byly vždy požehnáním zbožné rodiny. Rodiče věřili, že Bůh (Jehova) je dobrotivý a všemohoucí, a co činí, správně činí. Věřili, že každé utrpení je spravedlivým božím trestem za lidské prohřešky. A pokud Bůh poslal ve čtyřicátých letech na tuto zemi pohromu místo tolik vytouženého a každý předvečer Pesachu očekávaného Mesiáše, byla to jeho vůle.

Nesmím myslet na to, jak tito bezbranní a již churavějící boží lidičky a s nimi i moji dva mladí a zdraví bratři a celá rozsáhlá rodina z otcovy i matčiny strany, natlačení do dobytčích vagónů, byli hnáni jako nejponíženější z ponížených do místa svého krutého osudu - koncentračního tábora smrti Osvětimi, popř. Lublinu.

Proč nezasáhl boží, ale ani lidský trest všechny ty, kteří tu strašnou válku podněcovali a s radostí se účastnili i genocidy?

Svým tak těžce zkoušeným milovaným rodičům a bratrům, ale i svým drahým dětem a vnoučatům, chci věnovat své vzpomínky na náš krásný domov a radostné dětství, které nám naši dobří rodiče vytvořili.

Ne Bůh, ale člověk je strůjcem svého štěstí. Žel, bývá i strůjcem neštěstí jiných.

Ukázka

Dětství, dospívání, život

(...) V Bratislavě jsme žili bohatým kulturním životem. Navštěvovali jsme divadla, kina, výstavy, scházeli jsme se s pokrokovými studenty i umělci ve „viechách", kde se při svařeném vínu a topinkách s česnekem vedly diskuse o všech důležitých událostech v našem státě a ve světě vůbec. Přicházeli mezi nás spisovatelé, básníci, malíři, jako třeba Petr Jilemnický, Fraňo Kráľ, Ján Poničan, Laco Novomeský a mnozí jiní.(...)

V době našeho mládí se hlásila téměř veškerá inteligence do tábora socialismu. Jako uragán nás zasáhla zvěst, že ti nejlepší, které jsme znali ze sovětského světa, byli ve třicátých letech odsouzeni pro úkladné zločiny, velezradu a špionáž. Nemohli jsme tomu uvěřit. Ale také nikdo z nás tehdy nepochyboval o čestnosti Stalina. Byli jsme mladí, nezkušení a neinformovaní.(...)

Pracovali jsme také ve Slovenském svazu mládeže, který tehdy vedl posluchač právnické fakulty Gustáv Husák. Měl velké organizační schopnosti, uměl vystupovat a mluvit ex abrupto, ale byl to suchopár, nepamatuji se, že by se někdy od srdce zasmál anebo z něčeho radoval. Již tehdy byl velmi ctižádostivý člověk, který přesně věděl, co chce.

Spolu s Míšou, jeho sestrou a jejím chlapcem jsme byli členy KOSTUFRY (Komunistická studentská frakce), právě tak i Husák a Magda Lokvencová, jeho přítelkyně, budoucí herečka a režisérka na Nové scéně v Bratislavě, a jiní. Naším učitelem marxismu-leninismu zde byl dr. Vlado Clementis, právník a obhájce chudých u soudu. Za druhé světové války v emigraci ve Velké Británii pracoval Clementis spolu s Janem Masarykem v zahraničním odboru Benešovy vlády a v politických procesech v 50. letech byl Gottwaldovým vedením strany obviněn ze špionáže a velezrady a odsouzen k smrti oběšením. Teprve později, v 60. letech, byl posmrtně rehabilitován. Byla to významná osobnost, vzdělaný a inteligentní člověk, který od počátku odsuzoval pakt Stalina s Hitlerem.(…)

Zatímco jsme v prvním ročníku na fakultě užívali radostného, svobodného a kulturou bohatého studentského života, ve druhém roce 1937/1938 se na nás jako můra valila nacistická propaganda z Německa a ze Sudet. (...) Slovenští nacionalisticky smýšlející vysokoškoláci, Hlinkovci, byli den ode dne drzejší. Na přednáškách, v přítomnosti českých profesorů, dupali a skandovali: „Na Slovensku po slovensky!" Nikdy nezapomenu na vynikajícího profesora histologie, dr. Frankenbergera, který perfektně kreslil a vysvětloval na svých obrázcích na tabuli vše, co mohl dát ze svých znalostí a zkušeností. Klidně stál před tou zběsilou smečkou a snažil se studentům vysvětlit, že přednáší ve své rodné češtině jen a jen proto, že si příliš váží slovenské řeči, než aby ji jakkoli prznil. Pokračoval potom klidně dál ve své přednášce, i když zfašizovaní studenti stále buráceli a ostentativně nejevili o přednášku zájem.

V září 1938, po mobilizaci, zavládla dusná nálada. Celé dny jsme poslouchali zprávy v hospodě v Mikuláši, protože jen málokdo měl tehdy vlastní rádio. A tak jsme se společně jednou radovali a hned vzápětí, když armáda byla po návštěvě Arthura Neville Chamberlaina v Mnichově a po podepsání paktu s Hitlerem o přenechání Sudet Hitlerovi rozpuštěna, jsme všichni slzeli a plakali a cítili jsme se strašně bezmocní a ponížení.

V září 1938 jsem již z rasových a politických důvodů nebyla přijata do dalšího ročníku lékařské fakulty, stejně jako ostatní židovští studenti.

Zfanatizovaná katolická Hlinkova mládež v Mikuláši získala neomezenou moc, mezi nimi i mí bývalí spolužáci a spolužačky z gymnázia, kterým jsem nejednou vypomáhala, kráčeli drze a bez jakýchkoli zábran ulicemi v uniformách a ozbrojení a snažili se všude šířit strach a hrozbu. Ulicemi duněla jejich fašistická píseň: „Rež a rúbaj do krve, pokiaľ Slovák na Slovensku pánom nebude!"

Organizovali pogromy na Židy, zvláště v pátek večer, kdy začínal šábes. Vytahovali hlavně ty chudé z domovů, nahnali je na koňské povozy a odtáhli do neznámých tmavých lesů, kde je vyklopili. Proto si Židé již předem připravovali baťůžek s nejnutnějšími věcmi a čekali bezbranně, co se bude dít. Právě tato bezbrannost a beznaděj byla strašná a nedala se vydržet.

Tatínkův obchod rychle upadal, neboť árijci se báli u Žida nakupovat. (...) A tak se stalo, že jsem 14. března 1939 se souhlasem rodičů opustila svůj domov a odjela do Anglie s tím, že nejpozději za rok, kdy se události určitě upraví, se vrátím domů…

(…)

Emigrace

(...) V září 1939 vypukla druhá světová válka. Angličané konečně poznali, že Chamberlain Mnichovem vůbec nezachránil světový mír, jak rok předtím vehementně přesvědčoval svůj lid. Anglie nebyla vůbec na válku připravena. Její politikové byli přesvědčeni, že nenasytný Hitler se s jejich požehnáním obrátí proti Sovětskému svazu a že se neodváží na západ a již vůbec ne na Anglii. Jak bláhové byly jejich předpoklady!(...)

8. září 1939 jsem nastoupila na místo ošetřovatelky v Royal Cancer Hospital. Byla to nestátní nemocnice udržovaná z dobrovolných darů.(...)

Začínala jsem od píky jako učnice. Ubytování sester se nacházelo v areálu nemocnice. Nejen pracovní doba, ale i odchod a příchod do nemocnice, a to i v době pracovního volna, byly přísně evidovány zápisem do knihy ve vrátnici nemocnice. Nemocniční řád musel být přesně dodržován a stejně přísně byla dodržována služební podřízenost od nejnižších ošetřovatelek-učnic, přes sestry, které měly za sebou státní odborné zkoušky, až k vrchní sestře - matróně nemocnice. Všude panovala vojenská disciplína. (...)V nemocnici jsem pracovala od září 1939 do ledna 1942, takže jsem v ní prožila veškeré hrůzy zkoušeného, hrdinného Londýna.(...)

Provoz na chirurgickém oddělení, kde přijímali pacienty s úrazy po bombardování a zraněné a vysvobozené ze sutin domů, byl nesmírně hektický. Sténání pacientů chvatně odvážených k operaci, jiných přivážených z operačního sálu na pokoje a k ošetření, do toho stálé vyzvánění telefonu. Zpočátku, než jsem zvládla chirurgickou hantýrku, jsem se telefonu úplně bála. Hlavně jména pacientů při telefonování byla rychle „spelována" a bylo nutné vše bezchybně zachytit a nepoplést, nesmělo dojít k chybě. K tomu těžká fyzická práce se zdviháním vážně nemocných pacientů, málo spánku, práce ve dne v noci, to vše vyžadovalo dobrou tělesnou i duševní kondici a naprosté sebezapření. Navíc často v bezprostřední blízkosti nemocnice dopadaly bomby, shazované v pekelném rachotu létajících německých bombardérů.

My, učnice, jsme také chodily na různé přednášky a po prvním roce služby jsme podstoupily první státní zkoušky z teorie i z praxe. I stalo se, že ze všech zkoušených jsme zkoušky udělaly jen jedna Francouzka a já. Všechny anglické sestry u zkoušek propadly. Je nutno říci, že mi opravdu tyto zkoušky nedělaly problém, měla jsem přece jen své biologické znalosti. Tím jsem se však zase dostala o stupínek výš a mohla jsem samostatně dělat řadu úkonů pro pacienty. (...)