Akorát že mi zabili tátu

Recenze

Vychází životní příběh písničkáře a básníka Karla Kryla

Praha 6. prosince (ČTK) - Výsledkem sedmnáctiletého úsilí je kniha Vojtěcha Klimta »Akorát že mi zabili tátu«. Vypráví životní příběh písničkáře a básníka Karla Kryla, jedné z nejvýraznějších osobností české kultury druhé poloviny 20. století. Publikaci vydalo v těchto dnech nakladatelství Galén v edici Olivovníky. Autor jako název použil jednoho Krylova výroku z roku 1979, kdy žil v exilu. Napsal tehdy, že se v roce 1968 psalo, že se nemá kopat do politických mrtvol. »Od tý doby vládnou rukou silnou a nekompromisní a že už není Urválek (prokurátor z procesů padesátých let), bude spíš tím, že beznadějně sešel věkem... Ale mně je to dneska v podstatě jedno, akorát, že mi zabili tátu,« poznamenal k tomu písničkář. Komunisté Krylovu otci znárodnili tiskárnu, ve které vydával bibliofilské tisky, a před očima celé rodiny kladivy rozbili tiskařské stroje. Pak ho přinutili jako nádeníka budovat novou Ostravu. To se podepsalo na jeho zdraví a stáhl se do sebe. Jeho syn ho nechtěl do této vnitřní emigrace následovat, proto poté, co invaze vojsk socialistických států v roce 1968 udusila »Pražské jaro«, emigroval do Německa. Autor při psaní knihy využil nejen všech dostupných tištěných i psaných pramenů, ale i desítek rozhovorů s Krylovými známými a příbuznými a také zkušeností, které nabyl při osobních setkáních s písničkářem. Součástí publikace, která má 430 stran, jsou desítky unikátních fotografií a kopií dokumentů, které přibližují Krylův (1944 až 1994) život i rozsáhlé dílo. Klimt (1973) je od roku 1991 předsedou Klubu Karla Kryla. Spolupracoval na přípravě dokumentů o Krylovi, jeho knih i při vydávání jeho písní.

Václav Hrníčko

Recenze

Laudatio:

KLIMTOVA KNIHA O KRYLOVI JE VÝBORNÁ

Akorát, že mu zabili tátu

Písně Karla Kryla jsou již kompletně sestaveny, vyčištěny a vydány, a stále se dobře prodávají. Většinou však konkrétní CD neseženete, zejména ubohý krylovský výběr předvádí zanikající pražský Bontonland. Naštěstí snad vydávání přebírá Supraphon. Veliké poděkování si zaslouží nakladatelství TORST, které již vydalo podstatnou část Krylova literárního díla ve všestranně velmi pečlivém a precizním provedení. Horší to dosud bylo s krylovskou literaturou. Díla Krylova bratra, někdejší milenky, bývalého donašeče do komunistických novin či chladně nezúčastněného novináře vlastně nestojí za řeč a nemají ani valnou dokumentační hodnotu.

Klimtův příspěvek k poznání složitého života a komplikovaného díla Karla Kryla, tedy Příběh Karla Kryla, jak zní podtitul, je podstatný. V podstatě mapuje Krylův život krok za krokem, rodinné zázemí (myslím si, že Karel vysál veškerou skvělou uměleckou i křesťanskou genetickou výbavu svých předků), i genezi jeho díla - za zvláštní pozornost stojí např. kapitola Druhá teplická bohéma. Většího prostoru by si podle mého názoru zasloužila Karlova dlouholetá a velmi úspěšná činnost ve Svobodné Evropě. Kromě Lídy Rakušanové, Karla Moudrého a dalších komentátorských hvězd byl v tomto dosud nedoceněném rádiu naprostou špičkou, i podle ohlasů z domova, což jeho méně úspěšní kolegové hezky česky těžce nesli.

O neuvěřitelné účinnosti štvavé americké vysílačky se Karel přesvědčil záhy po návratu, kdy ve vyprodaných stadionech s ním nadšené publikum masově zpívalo i písničky, které odjinud než z RFE znát nemohlo. Budiž pro spravedlnost řečeno, že Karel měl ve Svobodné Evropě jen několik opravdových kamarádů, předčasně zesnulé Rozinu Jadrnou a Slávu Volného, Karla Moudrého (co je s Vámi, mistře sarkasmu) a Egona Lánského, jehož stále uměřené politické úvahy rád čítám i na stránkách Britských listů (ne že bych, probůh, se vším souhlasil).

Jak už jsem se zmínil, Krylův život a mnohovrstevnaté dílo Vojtěch Klimt pouze sleduje, mapuje a cituje - výslovně se o tom zmiňuje i v závěrečné poznámce: Nezamýšlel jsem interpretovat Krylův život a názory ... Nikdo nepoznal Karla Kryla natolik, aby mohl s určitostí říci, co se v něm doopravdy dělo. Autorovo pojetí je mi sympatické. Hodnocení Krylovy tvorby bude tvrdým oříškem i pro fundovaného odborníka - odstrašujícím příkladem je někdejší článek jakéhosi Petra Krále v Literárních novinách s titulkem Nekryluji, v jiných případech zase jde jen o nekritický obdiv. Nedávno jsem četl vynikající úvahu o Krylově díle od studentky Veroniky Lanové, můžete si ji přečíst na webu Klubu Karla Kryla. Zasloužila by si výraznější publikaci.

Autor ozřejmuje poslední, velice zašmodrchané období Karlova života po jeho návratu z exilu pečlivě, byť na můj vkus příliš taktně. Jen faktograficky zaznamenává popřevratové ohavné pokusy všelijakých popmuzikově populárních zbohatlíků vytřískat pár korun na Krylovi, s nímž neměli nikdy nic společného.

Podle svědectví, tuším Pavla Landovského, za totáče Václav Havel telefonicky škemral, aby si s ním Karel potykal. Při převratu ho donutil, aby zpíval s Gottem hymnu, z čehož měl KK doživotní kopřivku, ale na Hrad na panáka ho nikdy nepozval, na rozdíl od jmenovaného idolu. Karel pak mstivě složil Demokracii.

Na pohřeb mu prezident poslal jen neosobní pugét s nápisem Václav Havel. Asi by ho ubylo, kdyby dal připsat Krylovi. Stejně si myslím, že věnec zajistil pouze Ivan Medek, který se také osobně velmi přičinil, aby Karel aspoň po smrti dostal prezidentský metál (jedné Krylově písni se tak dostalo fascinující ilustrace).

Opravdové bylo Karlovo přátelství s Milošem Zemanem. My, Karlovi věrní, jsme se z toho tenkrát mohli pominout vzteky. Na Karlovu omluvu budiž poznamenáno, že s děsem pozoroval to šílené tunelování, kypící korupci a zlodějnu, odporné politikaření, a v sociální demokracii, reprezentované tenkrát dejme tomu ještě nezprofanovaným Zemanem, zcestně viděl jakési východisko (vážil si Horáka, Loewyho, Battěka a několika německých sociálních demokratů). Věděl také leccos o Mráčkovi; osobně nevěřím, že se dopustil vulgárního výroku o Buzkové, už proto, že k dámám byl až na výjimky starosvětsky dvorný.

Znal jsem Karla od roku 1968, celkem důvěrně, řada lidí mi říkala, že bych měl o něm napsat knížku. Neumím to, přiznávám, sepsal bych maximálně cosi ve stylu předcházejícího odstavce, což jsou nicotné blbosti. O to více si vážím Vojty Klimta za jeho velkolepé dílo. Karel Kryl je v národě stále živý, nezapomenutelný bard, a shrnující pojednání tohoto typu velmi chybělo. Přečetl jsem si knížku pečlivě a nemám žádné výhrady. A musím na Vojtu prozradit, že je skvělým a fundovaným předsedou Klubu Karla Kryla.

Přesvědčte se sami na stránkách www.kryl.kat.cz Klimtův příběh Karla Kryla s přesným a o mnohém vypovídajícím názvem Akorát že mi zabili tátu, by si měli přečíst všichni krylovci, a vlastně i všichni pochybovači. Sluší se ještě podotknout, že typografická úprava je sličná, papír kvalitní, připojena bibliografie a diskografie KK, jakož i jmenný rejstřík; vše jak má být, a často není.

Martin Štumpf

Recenze

Akorát že mi zabili tátu

Je s podivem, že životopis Karla Kryla vyšel až nyní. Máme zpracované příběhy kdejaké pseudocelebrity, vycházejí knihy o nacistických generálech, dvacetiletých fotbalistech, ale jedna z výrazných postav naší nedávné historie se dočkala až teď. Už z tohoto pohledu jde o chvályhodný počin Vojtěcha Klimta. Ale nejen proto.

Myslím si, že na člověka, který se s Krylem nikdy nesetkal, toho o něm vím hodně. Mám jeho kompletní diskografii, vlastním nahrávky z koncertů v Polsku, USA i Kanadě nebo tři knížky, co vyšly jako soukromý tisk (z toho dvě na ručním papíře a autorem signované).

Přesto jsem se v knize Akorát že mi zabili tátu dočetl řadu nových věcí. Třeba o tom, že Bratříčku zavírej vrátka, svou jednoznačně nejslavnější píseň, symbol roku 1968, velmi pravděpodobně rozpracoval už před okupací a pak ji jen podle okolností upravil.

Spousta dosud neznámých nebo málo známých fakt představuje asi největší klad knihy. Skvěle je zpracováno především Krylovo dospívání, 60. léta a období v exilu. To se čte jedním dechem.

Pokud už bych chtěl hledat hnidy, trochu mě mrzí, že kapitoly o posledních rocích jeho života jsou poněkud strohé. Výčty koncertů (ty hodně ruší a nemají zde takový smysl jako v pasážích o Krylových začátcích nebo exilové tvorbě), pár výroků, citátů z tisku, občas i odstavce řazené za sebou bez výrazné návaznosti. Snad byl autor tlačen uzávěrkou a nedával si záležet jako na předchozích kapitolách. Snad spoléhal na to, že si tu dobu dobře pamatuje (stejně asi jako většina čtenářů) a neměl potřebu hledat i pohledy jiných lidí z Krylova okolí.

Autor rozhodně nestaví Krylovi další pomník, ani se nesnaží interpretovat jeho tvorbu. Zmíní se i o některých méně lichotivých stránkách jeho osobnosti nebo nepříjemných okamžicích. Ale s citem. Nehledá senzaci tam, kde by to bylo nevkusné.

V neposlední řadě připomíná někdejší články Justa, Lukeše a spol., kteří dnes statečně kritizují tunelování a Klause, nadávají na neviditelnou ruku trhu a nevyrovnání se s minulostí, ale když to samé říkal o patnáct let dříve Kryl, dělali z něj málem nesvéprávnou hysterku.

Prostě dost dobrá knížka pro nás, co víme, že Morituri te salutant není skinheadská písnička.

P.S. O tom, že jméno Kryl je skvělý obchodní artikl nejen pro Landu, jsem se přesvědčil, když jsem včera v Bontonlandu viděl nové CD. Je na něm nápis zhruba v tomto znění: »Chybí vám Karel Kryl? Kupte si CD Pepy Nose.« Trapné, jak trapné…

Husákovo dítě, 12. prosince 2006

Recenze

Kryl mezi nadšením a pochybnostmi

(kráceno)

Život Karla Kryla se zřejmě odvíjel ve vlnách nadějí a pochybností. Vypráví o tom věcně, ale velmi přesvědčivě další z knížek, jež v poslední době o Krylovi vyšly. Má podtitul Příběh Karla Kryla. Autorem životopisné knihy, kterou nakladatelství Galén vydalo s názvem Akorát že mi zabili tátu, je Vojtěch Klimt. Z dosavadních pokusů zachytit Krylovu těžko uchopitelnou osobnost, se tento jeví nejobjektivnější a také nejpřesnější a díky redakci Karla Jadrného i stylisticky kvalitní.

Klimt vypráví příběh múzicky nadaného chlapce z kultivovaného rodu novojičínských knihtiskařů, jimž komunisté rozmetali tradiční živnost na cáry a ze života jejich rodině udělali peklo. Sleduje logický Krylův vývoj. Mravenčí prací dohledal a upřesnil detaily z Krylova života, klidnou, po atrakcích nebažící formou ho mapuje krok za krokem, uvádí leckterý z omylů na pravou míru, především však popisuje okolnosti vzniku písní či veršů, jež měly zásadní vliv už na několik generací posluchačů.

Autor nepopírá své sympatie, jež ke Krylovi chová, ale není zaslepeným obdivovatelem, který by objekt svého zájmu »chránil« tím, že by věci zatajoval nebo přibarvoval do růžova. Čtenář se dozví i o láskách a manželstvích Karla Kryla, žádné trapné pikantnosti však by čekat neměl. Což neznamená, že by portrét, který Klimt načrtl, byl bezkrevný.

Velkou předností publikace je pečlivá dokumentace, důkladné odkazy, bibliografie a diskografie i shrnutí uzlových bodů Krylova života včetně poct, jichž se mu dostalo po smrti. Chtělo by se říct: všechno podstatné, co je o Karlu Krylovi třeba vědět.

Marta Švagrová, Lidové noviny, 13. ledna 2007

Recenze

LEGENDÁRNÍ PÍSNIČKÁŘ A JEHO KRITIK

Karel Kryl a Jiří Černý. Dvě výrazné osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do moderní české hudby. Jeden jako písničkář a druhý jako uznávaný hudební kritik. Navíc Černý připravil k vydání Krylovu slavnou desku Bratříčku, zavírej vrátka a měl lví podíl na tom, že si česká veřejnost Kryla koncem 60. let vůbec všimla. Nakladatelství Galén vydalo o každé této osobnosti samostatnou knihu.

»Bydleli jsme sice v třípokojovém bytě, ale vytopit se dala jen kuchyň, v které jsme sedávali a dívali se, jak z promrzlých stěn teče voda. Nesměli jsme se doma ani učit, abychom nedostali tuberu. Učili jsme se venku. Že nás maminka vypiplala, mi dnes připadá neuvěřitelné,« vzpomíná Karel Kryl na své dětství, které bylo neblaze poznamenané únorem 1948. Jeho otec, známý prvorepublikový tiskař, u něhož se tiskly knihy Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, bratří Čapků a dalších, se stal přes noc třídním nepřítelem a jeho drahé tiskařské stroje před očima celé rodiny rozmlátili krumpáči a palicemi najatí komunističtí pacholci. Když pak rodina hleděla na tu spoušť a malý Karel ronil slzy, otec mu řekl: »Nebreč, chlapi nepláčou...« Kolem stáli lidé, které Krylovi po celá léta znali - a mlčeli. Toto ponížení představuje pro Kryla zásadní životní zkušenost s komunismem a zároveň upevnilo jeho pohled na rodiče a některé hodnoty. »Moji rodiče byli velmi pevní. Mohl jsem jim vyčíst všelicos, ale nedostatek charakteru ne. Mám dojem, že hodně rodičů podepsalo, aby zachránili svoje děti - a děti ztratili.«

Kniha Vojtěcha Klimta Akorát že mi zabili tátu vypráví životní příběh písničkáře a básníka Karla Kryla. Autor, který je předsedou Klubu Karla Kryla, při jejím psaní vycházel nejen z důkladného studia dostupných tištěných a rukopisných pramenů a důvěrné znalosti Krylových nahrávek, ale i z desítek rozhovorů s Krylovými příbuznými, přáteli a známými. Jeho kniha si přitom vzácně zachovává věcný styl vyprávění založený na faktech. Nejde tedy o nadšenecký pokus fanouška, nýbrž o solidní práci, u níž nechybí poznámkový aparát, jmenný rejstřík, bibliografie a diskografie Karla Kryla; najdeme v ní též desítky unikátních fotografií (škoda jen, že některým nebylo popřáno více prostoru). Krylův životní příběh se citlivě prolíná s texty jeho písní a tím se více ozřejmuje jejich smysl či okolnosti vzniku. Zároveň kniha dává nahlédnout do nelehkého údělu exulanta, přibližuje Kryla i jako autora duchovních písní určených pro liturgii či nezištného dárce, který neměl potřebu své »almužny« vytrubovat. V jiném světle zde nahlížíme i Krylovu zatrpklost v 90. letech po návratu do vlasti. Možná jsme mu měli tehdy lépe naslouchat. Leckteré jeho výroky znějí dnes až prorocky. »Jsou dvě vražedné věty pro tuhle republiku: Nebudeme jako oni a Neznám špinavé peníze.« To řekl v roce 1991!

Maják ve vlnách české hudby

Neméně zajímavě působí druhá kniha nakladatelství Galén - rozhovory Jaroslava Riedla s hudebním kritikem Jiřím Černým. Její název Kritik bez konzervatoře odkazuje ke známé knižní prvotině tohoto publicisty Hudebníci bez konzervatoře, v níž v roce 1966 poprvé seriózně představil českou populární hudbu. Hned poté vydal spolu s manželkou Mirkou první knihu o Beatles u nás (Poplach kolem Beatles). Do širokého povědomí se ale v druhé půlce 60. let zapsal především rozhlasovou Houpačkou, do níž spolu se svou ženou vybíral soutěžní písně. V této hudební hitparádě také představil národu Karla Kryla, ale nadšené přijetí se nekonalo. První písně, které do Houpačky zařadili (mezi nimiž byla i Morituri te salutant), vypadly hned v prvním kole. Manželé Černí však tvrdošíjně zkoušeli znovu Kryla lidem servírovat - zabrala až píseň Bratříčku, zavírej vrátka (jednou porazila i Gottovu Lady Carneval a vyhrála). To bylo ovšem už po srpnové okupaci. Vzápětí Černý sestavil Krylovu první desku, která ještě stačila vyjít, než byla obnovena cenzura. Mezi jejími prvními oběťmi byla v roce 1969 i rozhlasová Houpačka. Jiří Černý se pak přesunul do šedé zóny. Nestal se disidentem, ale jeho hudební texty a poslechové pořady, tzv. Antidiskotéky, přesto tvořily malé ostrůvky svobodomyslnosti a kritického myšlení ve znormalizované kultuře. Neobešlo se to bez občasných zákazů a typických režimních ústrků - nešlo sice o žádné tvrdé pronásledování, nicméně v českých poměrech obecného švejkování patřil Jiří Černý spíš k odvážnějším jedincům. V rozhovoru dává nahlédnout do své čtyřicetileté práce hudebního kritika, ale i do zákulisí české moderní hudby a publicistiky - a někdy to není pohled moc povzbudivý. Černý šetří morálními soudy (ostatně sám dobře ví na případu vlastního medializovaného soudního sporu s bývalou ženou Mirkou, jak je to ošemetné), nicméně dokáže v drobné příhodě mistrně zachytit povahu dotyčného člověka. Někdy velmi ostře. Tím, že se v české hudební branži zná téměř s každým - od Heleny Vondráčkové a Karla Gotta přes Jaromíra Nohavicu, Vladimíra Mertu, Jiřího Suchého až po Jana Rejžka, Lubomíra Dorůžku či Miloše Skalku - je to čtení poutavé, poučné, místy úsměvně, někdy i smutné. Černý naštěstí stejně otevřeně hovoří i o sobě (aspoň to tak působí), což je základní předpoklad, abychom ho brali vážně.

Jan Paulas