Syndrom kolibříka

Recenze

Z autobiografie vystupuje podoba velikého člověka - lékaře-vědce, učitele, spisovatele a malíře. Dokladem toho, že se jedná o spisovatele v pravém slova smyslu je i samotná knížka psaná krásnou češtinou a připomínající skladbou věty nejlepší české prozaiky.

Autobiografie začíná popisem krajiny autorova dětství a Vysokého Mýta, které označuje jako „moje město". Z kapitol o dětství a studiu na gymnáziu vystupuje obraz kulturního zázemí rodiny a rodného města, které bylo obdivuhodně bohaté. Zde si čtenář uvědomí, co tehdy i relativně malé město poskytovalo svým občanům a jak zásadním způsobem ovlivňuje období gymnaziálních studií další životní cestu a osudy mladého člověka.

Cesta mladého Otakara Poupy vede do Prahy na lékařskou fakultu a také do fyziologického ústavu, který se stává určujícím pro jeho další život vědce a pedagoga. K tomu patří setkání s profesorem Bělehrádkem (mimochodem inspirátorem vzniku této autobiografie) a dalšími významnými vědci - defilují před námi čeští fyziologové Karásek, Kruta, Laufberger. Je veden k pokusné vědecké práci a stává se obdivovatelem a znalcem díla světově proslulého fyziologa Claude Bernarda, kterého v knize široce a opakovaně cituje a vzpomíná. Plasticky popisuje uzavření vysokých škol v r. 1939 a život českých lékařů-teoretiků za války na půdě různých farmaceutických firem, které jim umožňovaly i určitý výzkum a zajišťovaly tak jakousi kontinuitu vědecké práce i za okupace.

Pak krátké vzepětí po ukončení války a únor 1948 se všemi důsledky pro Poupu nekomunistu. O padesátých a následujících letech píše s přísností a přímostí starozákonního proroka. Doporučuje četbu některých časopisů z té doby zejména Časopisu lékařů českých, ročník 1951 a 1952, abychom příliš nezapomínali. Poupa se prosazuje přes nepřízeň režimu díky vysoké úrovni své výzkumné práce. Nejprve je to na Ústavu výživy, později na Fyziologickém ústavu akademie a konečně dostává i možnost pedagogické činnosti na Fakultě dětského lékařství. Je oceněn i členstvím v ČSAV a státní cenou.

Předěl znamená rok 1968, kdy se stává jedním z hlavních spoluautorů provolání „2000 slov" (popis vzniku tohoto provolání je velmi zajímavou historickou exkurzí). Profesor Poupa odchází do emigrace do Skandinávie, kde pokračuje ve vědecké práci střídavě v Švédsku, Dánsku a Norsku. Věnuje se tam i aktuálním otázkám kulturního života a píše o nich a dále se zabývá svojí druhou profesí - malířstvím. Řada velmi zdařilých reprodukcí jeho obrazů je významnou součástí autobiografie.

Zásluha o vznik této krásné knihy patří nakladatelství Galén a tiskárně GLOS Semily, která oslavila vytištěním knihy 100. výročí svého vzniku. Je to opět kniha svoji vazbou a tiskem přímo dokonalá. Dík patří i všem, kteří profesoru Poupovi pomáhali - zejména profesoru Ošťádalovi a dalším. Kniha je dalším významným příspěvkem k poznání historie naší české lékařské vědy - zákrut a kolísání, kterými musela zejména v padesátých letech procházet. Popisuje dobu, kterou řada z nás důvěrně zná. Pohled jiného pamětníka pomáhá řadu věcí rozšifrovat a vidět z odlišného úhlu. A v tom je rovněž přínos autobiografie profesora Poupy.

prof. MUDr. Karel Trnavský, DrSc.

Recenze

Ve výtečné grafické úpravě, s barevnými reprodukcemi autorových obrazů i černobílých koláží, vychází kniha vzpomínek Otakara Poupy, českého fyziologa, který odešel roku 1968 do exilu a žil až do své smrti v červnu 1999 ve Švédsku. Spolu s profesorem Brodem a profesorem Wichterlem byl iniciátorem a autorem provolání „2000 slov", v němž čeští vědci a kulturní pracovníci vyjádřili své stanovisko k současné situaci a politice české vlády a komunistické strany. Český čtenář se tu - poprvé od přímo zúčastněné osoby - dozvídá, jak se situace roku 1967 a na jaře roku 1968 vyvíjela a jak manifest, jehož definitivní znění formuloval Ludvík Vaculík, vlastně vznikl. Ačkoliv tento historický dokument zastavil a vlastně otočil kolo dějinného vývoje v Československu, stačí Poupovi sedm stran na vylíčení tehdejších červnových událostí a jejich pozadí - následků. Tato autorova schopnost, správně vybrat, přesně, komprimovaně, ale i barvitě vylíčit důležité skutečnosti, a přitom vystihnout ovzduší a náladu místa a doby, je pro tyto paměti charakteristická a dodává jim na čtivosti. Poupa zde spojil své schopnosti analytického pozorovatele a experimentátora s uměleckým nadáním: bohatý živý jazyk a poutavý vypravěčský styl spolu se schopností vystihnout humornost a absurditu současné situace vyznačují celý text. Ať jde o vylíčení rodného města a Českomoravské vysočiny, nebo o safari v Africe, o ústavy na Albertově v době německé okupace, či o „Bienále disidentů" v Benátkách, o první cestu na Západ po válce nebo o průjezd NDR po roce 1989, čtenář vidí scénu před očima a vnímá dění, jakoby je sám prožíval. Poupa vybral klíčové události a mimořádná setkání: Selye, Raab, Krogh a Szent-Györgyi - jen abychom připomněli ty, kteří prošli Prahou a pro které tolik znamenala. Ale nejen jména zvenčí; také z fyziologického ústavu, ze Salmovské ulice, z Akademie, z Krče let poválečných a z Albertova. Autorovi učitelé, spolupracovníci a žáci.

Kniha je dobře zarámována úvodem prof. Ošťádala a stručným přehledem autorova učitelského a vědeckého díla. Vlastní text Poupův začíná vzpomínkou na setkání s profesorem Bělehrádkem v Londýně roku 1976, kdy mu bývalý učitel řekl, že své paměti zakončí rokem 1948, a on že by měl pokračovat. Poupa toto přání splnil a připsal mu svou knihu. A pak je tu další jméno, často opakované: Claude Bernard, zakladatel experimentální fyziologie, jehož slova jsou citována těsně před závěrem knihy ústy Szent-Györguiho. Šlo tehdy o kolokvium ke stému výročí vydání Úvodu do studia experimentální medicíny (v roce 1965) a autor píše v poslední kapitole, nadepsané Vzpomínka na město, kde je každý den svátek, proč se mu právě tato vzpomínka vynořila po třiceti letech, když končí své vzpomínání: „Poněvadž uzavřená společnost, o kterou usiluje každá vláda, a společnost otevřená, ve které žije věda, jsou neslučitelné, jako je neslučitelný olej a voda. Prožil jsem zcela logicky totéž, co mnoho mých současníků, kteří se vědou a bádáním zabývali. Zlé bylo, když ...". Knížka ukazuje, co bylo zlé, podtitul to naznačuje. Při čtení znovu vyvstává před očima absurdita toho, co se tehdy událo a co jsme prožívali. A kdyby někdo o autentičnosti líčeného pochyboval, najde v textu přesné odkazy do literatury 50. let, zejména jejich prvé poloviny.

Těchto několik odkazů svědčí o aktualitě knížky. Nelze ji recenzovat, lze ji jen doporučit ke čtení. Je to pocta, vzdaná Bělehrádkovi a dalším poctivým vědcům; také svědectví, tedy historický dokument. Velký dík si zasluhují autorovi žáci a bývalí spolupracovníci, kteří se podíleli na zpracování textu. Zvláštní uznání pak patří editoru, který se ujal rukopisu a připravil jej v krátké době k vydání a našel i titul pro tyto vzpomínky, kterému čtenář správně porozumí a který ocení, až když knihu dočetl do konce.

MUDr. Pavel Jerie

Recenze

Mezi vrstevníky profesora Otakara Poupy se najde málo těch, kteří by byli schopni zasvětit dnešního čtenáře do zajímavých a pozapomenutých kapitol historie české a slovenské biologie. Poupa byl hluboce vzdělaným badatelem, pedagogem, ojedinělým zjevem šíří svých zájmů a i historie vědy. Mimo tyto předpoklady vystupuje Poupa do popředí jako poutavý vyprávěč lyricky laděných osobních vzpomínek a exaktních úvah o problémech vědeckých. Čtenář zde najde překvapující množství údajů, defilují zde jména jeho spolupracovníků, laborantů a sekretářek spolu s významnými vědci z celého světa. Celou knihou prostupuje autorův postoj k politickému dění té doby - ostrá kritika totalitních režimů, jejichž filosofie a moc byly zatahovány do vědeckých laboratoří a namísto vědecké pravdy uplatňovaly svá dogmata. Poupa své stanovisko jasně vyjádřil tím, že se stal jedním z iniciátorů podpisové akce 2000 slov.

Poupovým životním vzorem byl francouzský biolog Claude Bernard, jehož knihy přeložil a k němuž se ve svých úvahách často vrací. Výrok, který je v knize citován, byl pro Poupu důležitým pracovním rádcem: „Když jdete do laboratoře, pověste fantazii na věšák v šatně, ale nezapomeňte si ji obléci, když odcházíte." Důležitá rada pro vědce, milovníka výtvarného umění, hudby a poezie.

Ve svých devatenácti létech se dostává do prostředí fakultních biologických ústavů, přichází k profesoru Bělehrádkovi a začíná pracovat v laboratořích Fyziologického ústavu. Za války se dostává do vyhnanství, kterým byly laboratoře farmakologických firem a zde se učí základům laboratorní abecedy. V těchto kapitolách seznamuje čtenáře s řadou pozdějších představitelů biologických disciplin, v neposlední řadě s osobou Ivana Málka. V poválečných létech se vrací na Fyziologický ústav lékařské fakulty v Praze-Albertově, kde se krystalizují další jádra bývalého osazenstva Remedu, bakteriologie s Ivanem Málkem a farmakologie s Helenou Raškovou. Poupa se zaměřuje na studium činnosti hormonů, hlavně gonadotropní funkce hypofýzy a osy hypofýza-nadledvinky a spolu s Vratislavem Schreiberem kladou základní kameny naší endokrinologie. Mezníkem v jeho životě je rok 1948; musí opustit své pracoviště ve Fyziologickém ústavu lékařské fakulty, svůj Albertov č. 5.

Po založení Biologických ústavů ČSAV je mu umožněno, aby za velice skromných podmínek přistoupil k experimentálnímu studiu výživy. Později přešla Poupova skupina do Fyziologického ústavu ČSAV jako Oddělení přeměny látek. Výsledky práce tohoto období významně ovlivnily klinický výzkum a představují jedno z hlavních Poupových životních témat. Jeho oddělení ve Fyziologickém ústavu ČSAV vychovávalo významné odborníky a jeho zaměření směrovalo ke srovnávací fyziologii, jejímž zakladatelem u nás byl profesor Eduard Babák, svými názory a koncepcí Poupovi důvěrně známý. Spolu se svými spolupracovníky vytváří základ výzkumu fylo- a ontogenese srdečního svalu a pro toto studium také získává klinické spolupracovníky, především dětské kardiology. Postavení „pražské kardiologické školy" na mezinárodním poli se upevnilo také organizačně, neboť iniciovalo založení International Society for Heart Research, jejímž je O. Poupa čestným členem. Období práce ve Fysiologickém ústavu Akademie končí rokem 1968, kdy Poupa jako spoluautor 2000 slov emigruje do Skandinávie.

Zde začíná poslední kapitola knihy, věnovaná nesmíme cenným vzpomínkám na spolupráci se skandinávskými evolučními fyziology; Poupa pokračuje ve své badatelské a pedagogické činnosti a setkává se s žijícími velikány světové vědy. Vědecký pracovník kteréhokoliv biologického směru najde v knize mnoho cenného. Kniha je uceleným obrazem zajímavé a vpravdě renesanční osobnosti, biologa hluboce vzdělaného, který ve svých úvahách o poslání vědy, úsilím zachovat nesmrtelné tradice a zásady se čtenáři stává rádcem a učitelem. Poupa je nejenom evolučním fyziologem, ale také myslitelem spojujícím základní biologické koncepce do jejich vývojového celku. Pro naše současné dění je příkladem významného badatele, který se dokázal sám a v pokročilém věku úspěšně prosadit mimo svou vlast. Náznak nahořklosti z jeho nedobrovolné emigrace je patrný v tom, že se nezmiňuje o výsledcích biologie a lékařských věd doma, v době jeho zahraničního působení.

Profesor Otakar Poupa zemřel v Goteborgu 28. června 1999 ve věku 83 let. Jeho kniha je jeho důstojným odkazem.

prof. MUDr. Zdeněk Lodin, DrSc.