Zrcadlo mých lásek aneb Vzpomínky

Ukázka

PROLOG ANEB ZMÁHÁNÍ HORY

Na jméno Ctirada Johna jsem poprvé narazil před necelými čtyřiceti lety při čtení druhého mladofrontovního vydání Alarichovy Medicíny v županu. Tehdejší docent John ji doplnil oddílem Doderná, do něhož nasbíral historky novější. Už sám název dodatku mě zaujal, jeho závěr mi však doslova učaroval. Nuže, čtěte se mnou ono nestárnoucí Johnovo vyznání: »Medicína zevluje z kulis a vidí život jinak než hlediště: po rubu a bez parád. Je trpělivá, laskavá k lidskému bytí a trochu rozpačitá nad smutkem z míjení a ubývání. Ví, že se člověk nikam nedopospíchá… Je třeba se zastavit čas od času: na kus řeči, úsměv, na legraci. Smích je bratrem radosti, též však smutku. Jindy je obrannou reakcí. I proti úzkosti.«

Tenkrát mě samozřejmě ani nenapadlo, že se s tímhle dozajista báječným mužem kdy setkám. Stalo se. Když se lámalo tisíciletí, to už jsem se hodně věnoval i historii medicíny, požádal jsem profesora Johna, tehdy už jednu z legend současné české medicíny, o krátkou konzultaci v jisté věci. K mému překvapení mě pozval k sobě domů, což lidé u novinářů kdovíjak rádi nedělají. Narazil jsem na neuvěřitelně vzdělaného, schýleného sice, leč vnitřně mladého a rovného starého pána, který mi řekl všechno, co o problému ví - s občasným upozorněním, které věci uvádí jen pro můj celkový přehled, ale »nesluší se« je medializovat v novinách, nota bene jen ve zkratce, bez potřebných souvislostí. Od probírání důvodů této »etické autocenzury« jsme pak měli jen krůček k obecnějším věcem, ostatně českým bahňákem právě lomcoval termín blbá nálada - je tu, či není? Pokud je, tak proč?

Suma sumárum, naše první schůzka před těmi zhruba deseti lety trvala bezmála půlden a celou tu dobu se nám pusa nezastavila. Navíc se ukázalo, že v názorech na řadu, ano, takřka na všechny »vyšší« problémy se vzácně shodujeme. Až na to, pravda, že pan profesor většinou viděl takříkajíc ve více barvách.

Začal jsem ho tedy pod různými průhlednými záminkami tu a tam navštěvovat. S laskavostí sobě vlastní předstíral, že moji lest neprohlédá.

V pokoji plném knih a obrazů poslouchal jsem živoucí, neobyčejné, často až magické vzpomínky, dostával lekce nejen z imunologie, potažmo celé biologie, ale i z historie, filozofie, literatury, etiky, estetiky… A samozřejmě z životní moudrosti. Kdykoli jsme v povídání narazili na nějaké zajímavé téma, pan profesor se na ně vrhl s dychtivostí ohaře. A poněvadž jsme se někdy ocitli opravdu hodně daleko, se značnou nepokorou z mé strany jsem naše myšlenkové exkursy začal nazývat »sněním na ramenou obrů«. Asi víte proč - Isaac Newton svému kolegovi (stejně jako já teď s falešnou skromností) jednou napsal: »Pokud mi bylo dopřáno vidět trochu dál než ostatní, bylo to proto, že jsem stál na ramenou obrů.«

Poté, co v novinách vyšel můj velký článek k páně profesorovým pětaosmdesátinám, poprvé jsem se ho odvážil požádat, aby napsal paměti. Bez váhání to vyloučil s tím, že na jeho životě není nic kdovíjak zvláštního a že pulty knihkupectví se beztak prohýbají pod tíhou banalit a marginálií…

Dlouho jsem si pak připadal jako zvíře dobývající krásku. Nelze spočítat, kolikrát jsem při nějakém vyprávění nadšeně poznamenal: »Pane profesore, neříkejte mi, že tohle by lidi nezajímalo!«

Nu, zhruba před rokem jsem se svou serenádou pod okénkem konečně uspěl, vrátka se otevřela. Arci až poté, co jsem slíbil: »Vy budete jenom vzpomínat. Všechno ostatní obstarám já.«

K ničemu jsem se nezavazoval tak rád! Od té chvíle se naše debaty točily takřka výhradně kolem konkrétních věcí. Každou středu ráno koupil jsem hroudu profesorovy milované brynzy, jakož i čerstvé dalamánky z pekárny ve Václavské pasáži. Nad těmito dobrotami jsme pak celé dopoledne zpřesňovali, doplňovali, pilovali, občas se i přeli - hlavně o tom, co ještě tam být má a co už ne.

Pan profesor se ponořil do svého archivu, já zase do literatury faktu všeobecnějšího rázu. Ze záplavy slov a vět poznenáhlu začal vyvstávat tvar.

Nikdy na naši spolupráci nezapomenu. Až si tuto knihu přečtete, pochopíte proč.

* * *

EPILOG ANEB VŠECHNO ZA ZRCADLEM NEZŮSTANE!

Přání vzpomínat a končit dle vlastní volby samozřejmě chápu a respektuji. Což ovšem neznamená, že jsem to vzdal jen tak bez boje, vždyť v profesoru Johnovi cítím osobnost, na jejímž formování se podílely i nelásky a jejich překonávání! Na otázku, proč v Zrcadle svých lásek vzpomíná jen na ty světlejší stránky života, reagoval takto:

»Odpovím příběhem. Zdeněk Lojda, náš vynikající histochemik, talentem a pracovitostí vyčníval nad hladinu naší histochemie a embryologie. Chodil do kostela, nechodil o prvních májích na Letenskou pláň. Nestal se přímo otloukánkem, ale jeho rozlet byl v padesátých letech různě tlumen. Později ho navštěvovali zahraniční pracovníci a obdivně nakukovali do jeho laboratorní kuchyně. Redaktor Ivo Budil o něm napsal knížku. Upřímnou a pravdivou. Zdeněk si ji přečetl a požádal, aby nešla do tisku. Život prý má svá tajemství a zákruty; on je křesťan a těm, kteří mu škodili, dávno odpustil. Já mám stejný poměr k neláskám. Rád bych však odpovídal na jedovaté anonymní dopisy, ale to nejde, žárlivci a lháři se nepodepisují. Někdy si také říkám, zda má životní pochybení a kotrmelce škodily jen mně, anebo někdy i těm druhým. Dokonce mě občas napadne, zdali jsem svými ›dobrými skutky‹ někomu neublížil a naopak - ›pochybeními‹ třeba někomu neprospěl? Takže - nechme to být!«

Lépe jsem pořídil v další oblasti, i když to také nešlo snadno. »Něco ve mně se vzpírá hodnotit současnost, popisovat scénu, na níž ještě ani neusedl prach,« prohlásil pan profesor několikrát. A neopomněl dodat: »Do posledního dechu i myšlenky ji však budu s dychtivostí sledovat.« V našich rozhovorech pak nesčetněkrát dokázal, že i jeho postřehy a názory v této oblasti stojí za zaznamenání.

Navrhl jsem tedy, abychom se tomu, co se událo a děje během usedání prachu na scénu Johnova života, věnovali společně. Já se budu ptát, on odpovídat. Dostalo se mi této povzbudivé odpovědi: »Pokud vaše otázky budou natolik provokativní, aby mě vytrhly z poklidného dožívání…«

Volné pokračování Zrcadla mých lásek, věnované převážně současnosti, tedy bude mít formu dialogu, jakési zapsané talk show, a ponese název Vivisectio mundi aneb Jak vidím svět.

Na Vivisekci světa se už pracuje. Snažím se v ní hrát roli rozhněvaného mladého muže. A docela mě to baví.

František Houdek