Příběhy písní

Recenze

PROČ BYLY RŮŽE Z TEXASU ŽLUTÉ

Kniha Michala Bystrova Příběhy písní se vydává po

zavátých stopách notoricky známých nejen amerických šlágrů

Jste-li třeba milovníky Werichova textu ze čtyřicátých let minulého století o strojvůdci Příhodovi čili Casey Jonesovi ze státu Mississippi a dosud jste netušili, že tento hrdina americké železnice byl ve skutečnosti viníkem hrůzné vlakové havárie roku 1900, pak vás knížka Michala Bystrova Příběhy písní zvlášť potěší.

Radost z ní budou mít jistě i méně zasvěcení čtenáři, protože přichází se skvělým nápadem - vystopovat skutečné historie, na jejichž základech vznikly notoricky známé šlágry. Autor sice v předmluvě (výmluvě) říká, že o písničkách by se nemělo příliš dumat, ale jemu přemýšlení nad tím, proč se jistá loď jmenovala John B, jak daleko je do Tipperary, proč byly růže z Texasu žluté či jak to bylo s Johnem Brownem, který viděl žít černého muže pod bičem otrokáře, přineslo nejednu inspiraci. A tak vznikla zmíněná knížka, která líčí příběhy devatenácti písní z různých koutů světa, hlavně severní Ameriky a jako bonus jedné domácí odrhovačky o zkáze balonu Kysibelka, který ztroskotal v době Jubilejní výstavy v pražské Stromovce v roce 1891.

Kazatel John Brown byl terorista

Velká část zkoumaných písních vznikla na základě hrůzostrašných příhod: mordů, masakrů, loupeží a neštěstí, které ovšem poskytly pro balady ten správný dramatický materiál. Autor podrobně a na základě pečlivého studia literatury a pramenů sleduje životopis každé písně: jak i proč byl námět zhudebněn, jak se vyvíjely různé verze, jak song zlidověl, jací interpreti jej proslavili. Někde vyvrací i oblíbené omyly, uvádí na pravou míru fámy a objevuje různé konotace a souvislosti. A také rekapituluje cestu songů do Čech a jejich zdejší život.

Především ale vypráví živě a zábavně a někdy i se špetkou nadhledu, protože mnohé z mordýřských historek jsou někdy i dost bizarní a doslova vyzařují neopakovatelný kolorit 19. století, kdy odvážní pionýři táhli na západ v krytých vozech. Samozřejmě nejde jen o písně popisující, jak to dopadlo s vrahouny a jejich nevinnými oběťmi, ale také o ty, které opěvují dívky a lásku k nim anebo jiné touhy. A to jsou třeba slavné písně Waltzing Matylda nebo Oh! Susanna. Ale i u nás dobře známá Žlutá růže z Texasu, kterou pro Waldemara Matušku jedinečně přebásnil Ivo Fischer. Ten ale v refrénu použil množné číslo, a tak tu místo jedné dívky z Texasu najednou byly všechny. Bystrov poutavě popisuje, že za onu žlutou růži byla považovaná mladá mulatka Emily Morganová, která významně zasáhla do bojů o mexickou nezávislost. Historka je to pěkná a kdoví, jestli by Petr Lébl píseň použil do své inscenace Čechovova Strýčka Váni, kdyby pořádně věděl, odkud se vzala.

Neméně zajímavá je i historie „černého muže", největší odrhovačky všech táboráků. Kapitán John Brown, jak píše Bystrov, byl v lepším případě fanatik a terorista, který před vypuknutím války Severu a Jihu vedl querillu v Kansasu a s nikým se moc nemazlil. A pochopitelně ani s otrokáři, kterých pár podřezal a pár doslova rozsekal se svými synáčky na kousky. Poslední Brownovo osvobozování otroků stálo třináct lidských životů, načež byl zajat muži kapitána Leea, odsouzen a popraven; Abraham Lincoln prý na jeho adresu poznamenal, že se s ním shodoval v názoru, nikoliv však v metodě...

Michal Bystrov také všechny písně, o nichž píše, přeložil tak, aby bylo jasné, jak se různé domácí verze liší. Ty pak zařadil na závěr a tak lze například porovnat, jak si s již zmíněným Casey Jonesem poradil Jan Werich, Jan Vyčítal, ale i Pavel Dobeš. Knížka má také hezké, jednoduché a výstižné grafické řešení a doplňují ji reprodukce starých, leckdy i unikátních fotografií, plakátů, cedulí a vývěsek, které jsou přiléhavě barevně natónované.

Jana Machalická

Recenze

PŘÍBĚHY SLAVNÝCH PÍSNÍ NAŠLY CESTU DO KNIHY

Publicista a překladatel Michal Bystrov v knize Příběhy písní vypráví pozadí vzniku dvaadvaceti většinou všeobecně známých písniček, zdomácnělých na koncertních pódiích i u táborových ohňů Ameriky i Evropy.

Písně jako Ghost Riders In The Sky (u nás Nebeští jezdci), Waltzing Matilda (Hádej Matyldo), Jingle Bells (Rolničky), John Hardy, Sloop John B. (Zvedněte kotvy), St. James Infirmary (Špitál u sv. Jakuba), The House Of The Rising Sun (Dům U vycházejícího slunce) nebo Casey Jones (Strojvůdce Příhoda) zná snad úplně každý. Málokdo - a to i v zemi jejich původu - však už dnes tuší, jak jsou ty příběhy staré, co je na nich pravdy a kdo je do podoby zlidovělých písní sepsal.

Všechny tyto a spoustu dalších informací Michal Bystrov podává ve čtivé podobě, v podobě skutečných příběhů, nad kterými čtenář mnohdy kroutí hlavou, mnohdy tají dech a někdy se neubrání úsměvu. Josef Škvorecký ostatně v krátké poznámce na obálce zdůrazňuje, že nejen knihy, ale i písně mají své osudy, a to „mnohdy zajímavější než písně samé".

Z knihy tematicky, či přesněji řečeno dobou a místem vzniku poněkud vybočují tři písně: dvě úvodní, Cohenova Seems So Long Ago, Nancy a Ode To Billie Joe americké písničkářky Bobbie Gentryové a pak závěrečná česká Žalostná píseň o balónu „Kysibelce". Všechny ostatní patří do zlatého fondu lidových či častěji zlidovělých anglo-amerických písní.

Bystrov na základě hlubokého studia dospěl často k neuvěřitelným zjištěním - třeba k tomu, že tři slavné písně St. James Infirmary, Streets Of Laredo a The House Of The Rising Sun mají společný základ a jejich příběh tak vypráví v jediné kapitole. S až puntičkářskou přesností přitom překračuje hranice základních dějových linií a představuje každý příběh v co nejširším dějinném, zeměpisném či sociálním kontextu.

Ke každé písni autor uvádí originál textu a vlastní překlad, v závěru knihy pak najdeme i výběr z nejznámějších českých verzí písní, o nichž se píše, a které samozřejmě často kopírují anglický význam jen velmi volně. Mimořádně zajímavým příspěvkem je v tomto smyslu kupříkladu anonymní česká verze písně Ghost Riders In The Sky coby Vyšehradští jezdci.

Příběhy písní, posbírané v této knize, vycházely v letech 2007 a 2008 na pokračování v kulturním magazínu UNI, pro který nyní autor připravuje každý měsíc další kapitoly. Doufejme, že i ty se dočkají záslužného souborného vydání. Záslužného i proto, že svým záběrem je Bystrovova práce unikátní v mnohem širším než pouze českém kontextu.

Ondřej Bezr

Recenze

CARMINA SUA FATA HABENT

Jak praví staří latiníci a na obálce knihy Josef Škvorecký, i písně mají své příběhy. Publicista Michal Bystrov je publikoval v magazínu UNI a některé z nich i jinde (třeba v Lidových novinách). Nyní vycházejí v knižní podobě a je to čtení nesmírně zajímavé, podložené podrobným studiem materiálů. Najdete tu dvacet osudů písní, většinou anglofonního původu, ale i jedné české. Přičemž někdy je jeden příběh vlastně historií více písní (napadlo vás, že společný základ má Špitál u sv. Jakuba i Dům u vycházejícího slunce?).

O které písně jde? Seems So Long Ago, Nancy; Ode To Billie Joe; Waltzing Matilda; It's A Long Way To Tipperary; Ghost Riders In The Sky; Jingle Bells; Tom Dooley; The Yellow Rose Of Texas; John Brown's Body; Frankie And Johnny; John Hardy; John Henry; Sloop John B.; Delia; St. James Infirmary / Streets Of Laredo / The House Of The Rising Sun; Loch Lomond; Joe Hill; Casey Jones; Oh! Susanna a Žalostná píseň o balónu „Kysibelce".

Každý příběh se snaží dopátrat původní inspirace v reálné historii, jejího osudu a osudu jejich tvůrců a pochopitelně i souvislostí s širším kontextem. Najdete nějakou (více méně základní) variantu textu v originále, překlad do češtiny (rozhodně ne zpěvný, navíc míra doslovností je různá, například u Waltzing Matilda se český překlad obejde bez slova Matilda - a překvapivě celkem právem) a nějakou tu fotodokumentaci.

V závěru knihy pak pěkně pohromadě prameny, ty nahrávky jednotlivých písní, které autor považoval za podstatné a české zpívatelné překlady a parafráze. Takže třeba u Casey Jonese najdete překlad Jana Wericha (Strojvůdce Příhoda), Jana Vyčítala (Casey Jones) a Pavla Dobeše (Casey R.). Ve výčtu doporučených nahrávek této písně je osmnáct položek (některé písně jich mají i padesát), včetně té od Seegera, Cashe, Grateful Death, Wericha, Greenhornů a pochopitelně i Jimmyho Rodgerse.

Příběhy jsou psány živým publicistickým jazykem, délka každého je většinou kolem deseti stránek.

Kniha čtvercového formátu má obal připomínající klasickou „černou desku", je graficky velmi hezky řešena, černobílý základ je doplněn o oranžovo-okrový valér v grafice i fotografiích, evokující staré „zažloutlé" fotky a dokumenty (grafická úprava Bedřich Vémola).

Prostě typická knížka na noční stolek a místo pohádky před spaním si my dospělí dáme každý večer jeden příběh.

Jiří Moravský Brabec

Recenze

O NĚKTERÝCH SLAVNÝCH PÍSNÍCH STOJÍ ZA TO VYPRÁVĚT

Kniha, jejíž obálka připomíná někdejší singlové gramofonové desky, se jmenuje Příběhy písní. Autorem publikace je básník, kytarista, zpěvák a hudební publicista Michal Bystrov. Hádej, Matyldo, Daleká je cesta do Tipperary, Už vyplouvá loď John B., Strojvůdce Příhoda, Žluté růže z Texasu, Ó, Zuzano - za každou z těch písní se skrývá jedinečný historický příběh jejího vzniku.

Dnes je naším hostem ve studiu Michal Bystrov. Kdysi začínal tady v rozhlase, pak se ale vydal trochu jinudy, dnes působí jako hudební publicista v denním tisku a kniha Příběhy písní je jeho knižní debut. Jak ta kniha vznikla? Souvisí nějak s tvou hudební činností? Ty jsi muzikant a děláš celá léta, co se známe, bluesovou hudbu...

„Já jsem amatérský muzikant a určitě to spolu souvisí. Všechny písničky, o kterých tu píšu, si pamatuji z mládí nebo dokonce z dětství. Vstřebal jsem je, hrával jsem je na kytaru na táborech a vždycky jsem chtěl vědět, co je za nimi."

Za těmi písněmi něco je?

„Tak právě o tom je ta kniha, že mají svoje příběhy. Některé písně stojí za to poslouchat, u některých stojí za to povídat si i o tom, jak vznikly."

Měli bychom také říct, jaký typ písní rozebíráš, protože to je určitá úzce vymezená skupina.

„Ona to právě původně tak úzce vymezená skupina neměla být. Tak to vypadá, protože v té první knížce - já už jsem teď v půlce druhé - jsem si jakoby odmazal ty písničky, které jsem si pamatoval. Takže to ve výsledku vypadá, že se zabývám pouze americkými nebo angloamerickými lidovkami. Ale cílem bylo najít písničky se silným příběhem a shodou okolností, protože tím jazykem vládnu a znám tu oblast, tak se mi tam sešly tyhle."

Že písnička jako každé umělecké dílo vzniká z určitého souboru osobních zkušeností a inspirací autora, které do sebe za svůj život nasál, to je přece samozřejmé. Ale kde se rozhoduje o tom, jestli ta písnička stojí za rozbor?

„To už dneska nikdo neví, co autora vnitřně vedlo, jaké byly jeho inspirace, ale můžeme vystopovat historické souvislosti. Já popisuji vnější okolnosti vzniku těch písní, jejich cestu k popularitě, protože ta byla většinou dlouhá, a do třetice i cestu písně do Čech."

Co třeba písnička The House of The Rising Sun, o které v knize čteme a která je našemu publiku známa z české verze Dům u vycházejícího slunce?

„To je vlastně jakýsi trojpříběh. Na ní jsem chtěl ukázat, jak se může píseň v průběhu času totálně proměnit. Můj příběh začíná u písně, která se jmenuje The Unfrotunate Rake, což znamená Nešťastný prostopášník. To je písnička původem snad z Irska, která vyprávěla o syfilitikovi. Postupem času se rozvětvila ve tři další a všechny se proslavily, ale ani do jedné by člověk neřekl, že souvisí s těmi ostatními. Z téhle jedné vznikly písničky The House of The Rising Sun, Streets of Laredo čili Laredo, které tady zpíval Spirtituál Kvintet s Karlem Zichem, a St. James Infirmary čili Špitál u svatého Jakuba, které tady proslavil Kalandra s ASPM. Ta písnička se vydala na tři různá místa. Ve formě Lareda se vydala na hranici Texasu a Mexika na Divoký západ a stala se z ní kovbojská píseň a ze syfilitika se stal umírající kovboj, v podobě The House of The Rising Sun a St. James Infirmary se vydala dolů do Louisiany a zakotvila v New Orleans a stalo se z ní v případě St. James Infirmary blues a v případě The House of The Rising Sun tklivá bluesová balada. V The House of The Rising Sun jsme se zase přesunuli do chudobince případně do polepšovny. Hrdinou se stala dívka, která skončila v chudobinci nebo muž, který skončil v polepšovně."

Takže ty osudy písně jsou opravdu pestré. A čím je to způsobeno? Byl tam někdo, kdo na tom má podíl, nebo prostě jako skutečná lidová píseň nabývala nové podoby?

„Ta písnička má dvousetletou historii. Písničky se pohybují, migrují a to samozřejmě pomocí konkrétních osob, které jsou buď zapomenuté, nebo jsem na ně přišel a v tom případě o nich vyprávím. A ta písnička představuje prototyp nějaké morality. Původně to je zřejmě o námořníkovi, což byla ohrožená skupina. Užíval sis - čeká tě trest, dostal jsi pohlavní chorobu. Když se to přeneslo na Divoký západ, samozřejmě se to transformovalo do: žil jsi jako pistolník, sešel jsi jako pistolník. A v New Orleans, kde byl bezpočet nevěstinců, bylo z toho: sešla jsi na scestí - skončila jsi jako prostitutka. Ale pořád to je ten samý princip."

Česky bychom mohli říct, že kdo s čím zachází, tím také schází. Jak je to s českou verzí?

„Když už mluvíme konkrétně o The House of The Rising Sun, tak tam mají i v angličtině problém, že nevědí, jestli to vypráví žena nebo muž. Takže jde o to, kam to situovat. Třeba ta slavná nahrávka The Animals, která tu písničku dostala do všeobecného povědomí, je vyprávěna z pohledu člověka, který se dostal do polepšovny. Ten Eric Burdan se svým vzezřením to podporuje. Ale ten dvojsmyslný výklad nevyřešili ani v angličtině, natož v češtině."

A jak si s tím tedy poradil překladatel?

„To překládal Zdeněk Borovec, to je ten slavný text Dům u vycházejícího slunce: Snad znáš ten dům za New Orleans, ve štítu znak slunce má... to je ten slavný text, který v polovině 60. let nazpíval Jaromír Mayer. Ta nahrávka už je dost zapomenutá. Česká verze se přidržela britského modelu, kde se mluví o polepšovně a tím antihrdinou je muž."

V knížce se píše i o případech, kdy se český překlad s originálem úplně míjí, to je třeba Matylda nebo Zuzana.

„Matylda je nejznámější australská píseň a vychází z konkrétní události, které se říkalo velká stávka střihačů ovcí. Kdysi byla jakási válka mezi místními farmáři a nájemnými střihači ovcí, kteří se rekrutovali z řad tuláků a oni začasté ovce farmářům kradli a oni je pak za to docela slušně masakrovali. Přičemž nejzajímavější je vysvětlit, co byla Matylda, že to byl ve skutečnosti tulácký vak. Ten český překlad to samozřejmě zavedl někam úplně mimo, ale já si myslím, že to je skvělá verze. Text Jiří Štaidl, nazpíval ji Karel Hála, ale ten text je volný, jako tomu potom bylo i v textech Ivo Fišera a Zdeňka Borovce."

Řekl jsi, že připravuješ druhý díl, kde budeš tento princip dál rozvíjet na dalším materiálu. Jaké písničky tam budou?

„Samozřejmě pokračovat by se takhle dalo do nekonečna, což nechci. Rád bych se držel toho, aby to byly především silné příběhy. Téma je vlastně vedlejší. Ale myslím, že jsem tam shromáždil možná ještě silnější příběhy, než jsou v té první, a právě taky nejsem tak jednostranně zaměřený, takže jsou tam písně z různých oblastí. Dejme tomu píseň Lucky Old Sun, píseň Strange Fruit, což je nejslavnější píseň Billy Holidayové, je tam Dívka z Ipanemy, Červené údolí atd., atd. Mám hotových osm kapitol a teď naposledy jsem dělal Partyzána. To je The Partisan z repertoáru Leonarda Cohena, ovšem kořeny té písně jsou v Rusku, pak to došlo do Francie a pak se teprve dostala ke Cohenovým uším."

Vilém Faltýnek

Recenze

Knížka (…) se jmenuje Příběhy písní a její autor, překladatel a hudebník MICHAL BYSTROV, v ní čtenáři předkládá příběhy, které vedly ke vzniku dvaceti známých písní, až na jedinou zahraničních. Jsou tu dvě písně z přídavkové směsi Jiřího Suchého a Jitky Molavcové (Waltzing Matilda a It's a Long Way to Tipperary), Matuškova The Yellow Rose of Texas, Tom Dooley česky zpracovaný Jiřím Dědečkem, Werichův Strojvůdce Příhoda neboli Casey Jones, mezi jazzmany oblíbená Frankie and Johnny a další. Ta jediná česká je Žalostná píseň o balónu Kysibelce, která pojednává o nezdařené vzduchoplavbě při Všeobecné zemské jubilejní výstavě roku 1891. Je obdivuhodné, jaké detaily o událostech, jejich aktérech i autorech písní se podařilo Michalovi vypátrat. Jsou tu samozřejmě i české překlady všech textů, ale také česky zpívané verze některých písní, které se často od originálu výrazně odlišují. Text doplňuje velké množství archivních snímků a kniha se řadí do už docela rozsáhlé hudební edice, kterou nakladatelství Galén nabízí vedle literatury medicínské, což má ovšem svoji logiku. Hudba přeci může také působit jako lék.

Ivan Kott

Recenze

MICHAL BYSTROV: PŘÍBĚHY PÍSNÍ

S Příběhy písní hudebního publicisty Michala Bystrova se to má tak trochu jako s Foglarovými Rychlými šípy a Stínadly. Na jednu stranu byste se rádi dozvěděli, jak vše doopravdy bylo, které postavy jsou reálné a kde přesně se jejich příběhy měly odehrát, zároveň však jako byste podvědomě přece jen nechtěli odkrýt úplně všechno až na dřeň a rádi ponechali dál něco zahaleno dráždivým tajemstvím. Tohle si čtenář uvědomí především u první kapitoly, věnované písni Leonarda Cohena Seems So Ago, Nancy, v níž se autor snaží přijít na kloub osobnímu zpěvákovu vztahu k tragicky zemřelé dívce. Pravda, ve většině dalších z jedenadvaceti písničkových „rekonstrukcí" už se dá hovořit o interpretově odstupu ke zpracované látce, neboť Bystrov se věnuje především starým, notoricky známým country baladám a zlidovělým písním angloamerické provenience, z nichž mnohé známe i z tuzemských verzí (Jingle Bells, Waltzing Matylda, Tom Dooley, Casey Jones a další). Není to však čtení o nic méně vzrušující, neboť autor s mravenčí pečlivostí odkrývá jejich historické, místopisné, sociální i politické pozadí a nezřídka je též zasazuje do velmi zajímavých souvislostí.

Leoš Kofroň

Recenze

EVERGREENY

John Brown či strojvůdce Příhoda mají své příběhy. Publicista Michal Bystrov o nich píše v nové knize.

Johni Brownové z písně o černému muži pod bičem otrokáře byli dva. Jeden z nich byl onen známý bojovník proti otroctví, jehož přílišná horlivost si tu a tam nezadala s tím, co bychom dnes mohli označit za teroristické metody. Druhý byl skotský voják téhož jména, o němž si jeho spolubojovníci, když si z něj chtěli vystřelit, prozpěvovali známé „John Brown mrtev je a tělo jeho tlí". Když 12. massachusettský regiment při svém přesunu s popěvkem na rtech zatarasil cestu kočáru básnířky Julie Ward-Howeové, opatřila tato dáma zaslechnutou pěknou melodii méně obhroublým textem a vznikla legendární píseň, jak ji známe dnes.

Dylanologovo pátrání

Hudební publicista Michal Bystrov je horlivým dylanologem a milovníkem „dřevní" americké hudby, jehož mysl převážně těká Apalačským pohořím a mississippskými břehy. Pro kulturní měsíčník UNI připravuje seriál Příběhy písní: „Jsou písně, které stojí za to poslouchat. Jsou písně, o kterých stojí za to přemýšlet. A jsou písně, u kterých stojí za to znát celý příběh," říká motto série, jejíchž dvacet kapitol nyní vydalo nakladatelství Galén v podobě bohatě vypravené čtvercové knížky.

Jedná se většinou o notoricky známé písně, které veřejnost vágně označuje za „anglosaské tradicionály". Že tomu tak vždy není, snad ani nepřekvapí: koneckonců také u mnohé české „lidovky" (třeba Vínečka bílého) známe jméno i datum narození autora.

Matylda je pytel

Bystrovovi ale především jde o události, které ke vzniku písně vedly, a tak před čtenářem rozvíří rej drobných obrázků a detailů z prostředí hloubení tunelů, železnic, dřevěných černošských čtvrtí, bahamských přístavů, britských chudobinců i meteorologie.

Životopis Jamese Pierponta, bonvivána a autora slavných Rolniček, je téměř cimrmanovský, proslulá Matylda, co s ní kdekdo tančí valčík, není nic jiného než pytel, ve kterém nosí australští tuláci svůj skrovný majetek. Ano, řeč je o úderníku Johnu Henrym, který hloubil tunel rychleji než parní vrták, statečném strojvůdci Příhodovi (Casey Jones), zavražděné Delii, opilé posádce šalupy John B.

Slavné Blues špitálu sv. Jakuba pojednává o nepříjemné pohlavní chorobě a kapitola o písni Joe Hill odhalí leccos z dramatických dějin amerických odborů. A možná si je čtenář konečně přestane plést, jejich záměnu Bystrov označuje za častý nešvar i mezi folkloristy.

Cohenův hit

Příběhy písní jsou pochopitelně kompilátem z mnoha pramenů, které před Bystrovem odhalili američtí a angličtí folkloristé, budiž autorovi ale hra na Američana Alana Lomaxe, legendárního sběratele lidové i „lidové" hudby, přána. Jeho knížka je dostatečně přitažlivá na to, aby k žánru, který Bystrov propaguje nejčastěji, přivábila další zájemce.

Autorskou prací v pravém slova smyslu je překlad rozebíraného písňového textu na začátku každé kapitoly. Ten je vždy doslovný, v češtině tedy nerýmující se a nezvukomalebný, což ale nevadí - básnických obratů a licencí si čtenář užije v příloze: výběru českých převodů zmíněných písní. Stojvůdce Příhoda, Podivný spáč, Hádej, Matyldo, Zvedněte kotvy, Růže z Texasu...

Tři kapitoly se od většiny knihy liší. Úvodní dvě zkoumají pozadí dobře známých hitů písničkářů Leonarda Cohena a Bobbie Gentryové. Za Cohenovou Seems So Long Ago, Nancy se skrývá příběh sebevraždy rozhárané dívky, která se nestihla dožít uvolnění konce šedesátých let, jednohitový zázrak Gentryová o své Ode To Billie Joe opakovaně odmítá cokoliv prozradit a Bystrovovi se tak postarala o nejzbytečnější kapitolu knihy.

Kdo tam visí na špagátě?

Závěr je naopak velmi vydařený. Je jím Žalostná píseň o balonu Kysibelce, který se zřítil na pražské Zemské výstavě v roce 1891. Pasažéři zázračně přežili, ale prý se od té doby traduje veršík „Ve Stromovce na akátě visí prdel na špagátě". A ač Příběhům písní není vcelku co vytknout, stálo by rozhodně za to přečíst si od Michala Bystrova příběhy evergreenů Na kopečku v Africe či Utíkala Káča kolem rybníka.

Petr Ferenc

Recenze

PŘÍBĚHY ZA PÍSNĚMI

Zdravotnické nakladatelství Galén si ke své specializaci koncepčně přibralo tematiku písničkářů, kterým je určena celá ediční řada „Olivovníky" - vycházejí zde písňové texty, vzpomínky i studie. Michal Bystrov (nar. 1979), hudební publicista, redaktor, básník, písničkář a překladatel, vydal v Galénu monografii na témata dvacítky písničkových „standardů", povětšinou britsko-amerických písní, jejichž autorství bývá považováno za „lidové" a jejichž smysl je časem znejasněn. Jako správný písničkář a dylanofil nepochybuje o schopnosti písňových textů fungovat na papíře jako poezie, ale tuto víru čtenářům nevnucuje. Překlady songů uvádí v úvodu jednotlivých kapitol s vlastními autorskými překlady a na závěr knihy přikládá verze překladů vžitých. Již to je pozoruhodný počin, prozrazující literárněteoretickou erudici. Řada čtenářů nepochybně setrvá v rovině různých verzí textů a zahloubá se do diskografických přehledů a bibliografických údajů ke každé kapitole. Silou knihy je však právě sféra „za písněmi", styly, interprety, onen terén „malých historií", na nichž se někdy odráží a z nichž někdy pochází historie velká.

Knížka v grafické úpravě Bedřicha Vémoly aspiruje na jeden z počinů roku. Čtenáře oslovuje vlídným formátem a přebalem, připomínajícím vinylový singl, a je doprovozena množstvím tónované dokumentace, cimrmanovsky přesně zprostředkující nejneuvěřitelnější reálie. Ty umožňují vstup do textu nejenom znalcům a milovníkům angloamerického písňového folkloru a našeho folku, ale i běžnému posluchači většiny českých stanic, válcovanému pár tucty „hitů". Určitě se někdo „chytí" u The Yellow Rose of Texas, v jejichž překladovém plurálu - Růže z Texasu - zmizela nejasně se rýsující postava inteligentní černošky Emily D. Westové. U proslulé Jingle Bells se lze dozvědět, že to není píseň o Vánocích, ale zimních radovánkách. Loď John B., proslulá alkoholickými výstřelky svých námořníků, skutečně ztroskotala někdy kolem roku 1900 na bahamském ostrově Eleuthera a její trosky jsou dodnes k vidění zazděné do hlásné věže na Blue Lagoon Islandu. Jak konstatoval Josef Škvorecký ve svém laudatiu na přebalu, písně mají své osudy, které jsou „mnohdy zajímavější než písně samé".

Část pochvalných recenzí směřovala k autorově preciznosti a „badatelství", které ovšem není než kritické, selektivní a literárními zdroji doplňované internetové brouzdání. Jinak by mladý autor těžko mohl obsáhnout půlku světa mezi Kalifornií a Anglií, kde vznikaly dodnes žijící songy. Michal Bystrov dokáže kriticky pracovat s rozpornými prameny různého typu a kompetentně se přiklánět k odborně přijatelným závěrům. Příkladem budiž příklon k pravděpodobné totožnosti písní St. James Infirmary, Streets of Laredo a The House of the Rising Sun, přičemž příběh padlé děvy či mladíka může končit v nevěstinci, chudobinci, nemocnici, kriminále, případně na ulici - v Londýně, New Orleansu, Laredu. Prvotním zdrojem přitom možná byla irská balada o nešťastném prostopášníkovi.

Pojednání o „příbězích písní" nejsou u nás v poslední době výjimečná, nesou se však obvykle ve „fanouškovském" duchu (viz například Nick Hornby, 31 songů, BB art 2003). Přístup Michala Bystrova prozrazuje rozhovor (Literární noviny, 17. 8. 2009). Autor „nevěří na lidové autory", poznal i u písniček, že je „lidová tvořivost dotvořuje, ale nevytváří". Na tomto poznání ostatně byl založen film Jaromila Jireše a scenáristy Vladimíra Merty Opera ve vinici (1981). Opravdovou ambicí Michala Bystrova není faktografický koktejl, v němž se můžeme pokochat pohledem na štramáckého mašinfíru Caseye, Johna Hardyho pod šibenicí, most Thallahatchie Bridge, z něhož (možná) skočil do vody Billie Joe, případně zhlédnout rodný dům Johna Browna. Bystrov ve čtivém textu zabírá historické a kulturní souvislosti s publicistickou erudicí Paula Johnsona a otevírá čtenáři i sobě barvité detaily z angloamerické historie a kultury, které bourají obvyklé generalizace a propojují kulturu vysokou a nízkou, historii velkou i lokální. Geografická fluktuace a proměnlivost písniček, vytvářených většinou profesionály a zdomácnělých v lokálních verzích, umožňuje autorovi brilantně kličkovat v tématech, místech, dobách. Ze zmínky o hlásné věži na Blue Lagoon Islandu se odvíjí dokumentovaný odkaz k výstřednímu chicagskému architektovi Howardu Van Dorenu Shawovi, z analýzy písničky Loch Lomond se čtenář dozvídá kus skotské tragédie jakobitů roku 1745 i skotské pojetí záhrobí, na různých epizodách se plasticky rýsuje složitost americké historie, vnímané Američany s důrazem na její lokální aspekt.

Závěrečná píseň o ztroskotání balonu Kysibelky na Jubilejní zemské výstavě v Praze roku 1891 je atypická. Nepochází z anglosaského světa, její autorství ani děj nejsou setřeny časem, a navíc se jí už nikdo interpretačně neujal. Vysvětlení najdeme opět v citovaném rozhovoru, v němž autor počítá s dalšími „příběhy písní" z českého a moravského prostředí. Tady už by však nešlo o songy, ale o reálný, a proto bolestivý pohled na naši vzdálenější i bližší historii.

Pavel Ondračka