Bezčasí

Recenze

SILNÉ SVĚDECTVÍ O BOJI S ÚŘEDNÍ PITOMOSTÍ I VÁŽNOU NEMOCÍ

Když člověk přečte memoárovou knihu Ivana Dvořáka Bezčasí, dá si už asi navždy pozor, aby kdejaký závan špatné nálady nazýval „depkou". Muž s maniodepresivní psychózou tu střízlivě a bez patosu popisuje děsivé ataky choroby - a vzbuzuje obdiv. Jednak za vnitřní sílu, jednak - a především - za to, co dokázal.

V letech 1976-1985 uspořádal pod hlavičkou tělovýchovné jednoty Nohyb na sedm desítek pořadů, hlavně folkových či jazzových koncertů s hvězdami žánru, jako jsou Merta, Třešňák, Spirituál kvintet, Olmerová, Andršt či Viklický. Hvězdami, které tehdejší moc mnohdy nesnášela a zakazovala a získat povolení k jejich koncertu znamenalo podstupovat ponižující vyjednávání s úřady.

Dvořákovo Bezčasí je svědectvím o zaťaté převaze ducha nad úřední pitomostí. Pamětníky z těch vzpomínek mrazí, ti mladší je asi budou číst s neskrývaným údivem: toto se dělo? Povolení jedním soudruhem inspektorem „přes kulturu" udělené a druhým zrušené. Čekání na úřednici, která s ostatními vítala plukovníka Kaddáfího při jeho návštěvě Československa. Nechutné komplikace kolem besedy s Miroslavem Horníčkem. Osobní jednání až doprošování.

Ivan Dvořák to nevzdával - prosadil si například vzpomínkový večer na Voskovce a Wericha, kde se s Jiřím Voskovcem telefonovalo přes oceán. Dnes, po letech, se sluší s uznáním říct jediné: to byl Pan producent.

Alena Slezáková

Recenze

BEZČASÍ NENÍ JEN ČETBOU PRO PAMĚTNÍKY

Pořádání koncertů v době totality nebyl žádný med. Zvláště když se jednalo o folkaře Vladimíra Mertu, Dagmar Voňkovou nebo skupinu Spirituál kvintet. Vypráví o tom knížka Bezčasí, kterou napsal Ivan Dvořák, jenž své aktivity pořádal pod hlavičkou tělovýchovné jednoty Nohyb. Ano, v sedmdesátých a osmdesátých letech se bylo nutno maskovat a hrát s často arogantními úřady úmornou hru na získání razítek a povolení. Inženýr Ivan Dvořák byl ochoten toto martýrium podstoupit stejně jako desítky dalších pořadatelů, bez nichž bychom mohli těžko hovořit o folku 70. nebo 80. let.

Ivan Dvořák se nevnímá jako hrdina ani hybatel událostí. Stál spíš v pozadí a stačila mu slova uznání od lidí, kterých si vážil. Pořádání koncertů bral jako náročnou zálibu, jež mu mohla vynést šikanu ze strany totalitní moci nebo i trestní stíhání za tak zvané nedovolené podnikání.

Ivan Dvořák, který léta zápasil s maniodepresivní psychózou, se ani svým osobním problémům nevyhýbá. Píše věcně a s odstupem. Také o sérii pořadů na počest Osvobozeného divadla, během kterých se novináři Jířímu Černému podařil husarský kousek. Zavolal do New Yorku Jiřímu Voskovcovi a vedl s ním krátký rozhovor, snad jediný, který se s touto osobností, jež byla v nepřízni režimu, oficiálně v 70. letech konal. Přátelství s výtvarníky i kreslířem Vladimírem Jiránkem Dvořákovi umožnilo, aby ke koncertům nachystal vtipné pozvánky a průvodní texty.

Ivan Dvořák byl rozený promotér, který by se dokázal i v kapitalismu úspěšně živit. Poutavými plakáty přitáhl publikum na jazzový koncert v Lucerně, konaný v předvánočním čase, kdy mají lidé obvykle jiné starosti. K vrcholům jeho umu patřilo pořádání koncertu ke dvaceti letům Spirituál kvintetu, jehož záznam byl posléze vydán na trojalbu. Dnes se těžko vysvětluje, že stačil jediný zakyslý úředník na gramofonové firmě Supraphon a deska by vůbec nevyšla. Ovšem Dvořákův zasvěcený text umožňuje i čtenářům, kteří socialismus nezažili, aby si dokázali tehdejší obtíže velmi barvitě představit.

A Dvořákova bohatě ilustrovaná knížka nabízí řadu inspirací. Například pokud člověk vytrvá, jde za svým cílem a srdce mu slouží jako kompas, jednoho dne se mu to podaří. Každopádně Ivan Dvořák vybojoval jakoby z druhé linie důležité úspěchy české písničkářské scény. Je dobře, že o tom dal vědět nezaujatě, bez nadávání na blbý režim. Ivan Dvořák patří k těm, kteří jej pomohli porazit svými činy.

Vladimír Vlasák

Recenze

ČETBA NEJEN PRO PAMĚTNÍKY

Nakladatelství Galén vydalo neobyčejně zajímavou publikaci, propojující příběh jednoho obětavého člověka s fungováním části naší hudební scény v období normalizace. Kniha se jmenuje BEZČASÍ a přibližuje pořádání hudebních akcí v letech 1976-85 pod hlavičkou TJ Nohyb, což byl turistický a sportovní klub založený v roce 1968. Hlavní osobou starající se o tuto manažersko-organizační činnost Nohybu byl autor knihy Ivan Dvořák, absolvent Stavební fakulty ČVUT. Svůj první koncert uspořádal už v listopadu 1974 jako voják v Chrástu u Plzně, kam pozval skupinu Marsyas a Vladimíra Mertu. Na den přesně dva roky po této své producentské premiéře pořádal první koncert v Praze, v radlické hospodě Za větrem, kam pozval opět Marsyas a necelý měsíc poté tu navázal - kým jiným než Mertou. To byl počátek náročného boje s úřady o povolení na každou akci, kterých se navzdory všem překážkám podařilo Ivanovi uskutečnit téměř sedmdesát. Nepovolen byl pouze Pětvečer Suchého a Šlitra připravovaný Jiřím Černým na září 1979, k jehož uspořádání došlo až o několik let později pod patronací Jonáš-klubu.

K nejznámějším z Ivanem zorganizovaných pořadů určitě patří Festival V + W Jiřího Černého konaný v radlické hospodě Za větrem ve dnech 25.-29. 9. 1978, v jehož průběhu se volalo do New Yorku Jiřímu Voskovcovi, a koncert ke dvacetinám Spirituál kvintetu v Lucerně (29. 9. 1982), vydaný později Jonáš-klubem na gramofonovém trojalbu. Vynikající byly samozřejmě i další koncerty pořádané vedle dvou již zmíněných prostor také v Městské knihovně, Žižkovském divadle, Riegrových sadech a na několika dalších místech, a jejich interprety byli nejen muzikanti folkoví a trampští, ale i jazzmani. Jedno však bylo pro všechny akce společné - nekonečný boj s bolševickou byrokracií, která se snažila co nejvíce omezovat jakékoli náznaky svobodného projevu. Vedle tohoto boje musel Ivan Dvořák ovšem podstupovat ještě jiný, náročnější boj - s chorobou, která jeho život hnala do nepravidelných výkyvů hyperaktivity a euforie střídaných údobími deprese a obrovské únavy. Ale i navzdory těmto obtížím se Ivan snažil ve své producentské činnosti pokračovat a teprve po hospitalizaci na přelomu let 1984 a 1985 ji ukončil posledním koncertem 29. května 1985, na němž v Městské knihovně vystoupili Jan Burian a Jiří Dědeček. Velkou zásluhu na tom, že se Ivan mohl po deset let s plným nasazením věnovat tomuto záslužnému obohacování pražského kulturního života, má jeho žena Jitka, která mu byla a dodnes je velkou oporou.

Téměř 160 stran Dvořákova textu doplňuje doslov MUDr. Radkina Honzáka, seznam uspořádaných akcí, řada fotografií a faksimile pozvánek, plakátů, úředních dokumentů a všech bohatě vypravených programů tištěných k jednotlivým koncertům. Za tento záslužný dokument bych rád vyslovil uznání a obdiv autorovi i vydavateli.

Ivan Kott