Vivisectio mundi

Recenze

LASKAVÉ PITVÁNÍ SVĚTA

Je tomu sotva rok, co vyšly vzpomínky prof. MUDr. Ctirada Johna, DrSc., které spolu s ním sepsal František Houdek a nazval je Zrcadlo mých lásek. Přibližně před rokem jsme dostali do rukou monografii Kolébka medicíny, v níž fotografie budov 1. lékařské fakulty UK, pořízené Mgr. Karlem Meisterem, provázely vzpomínky prof. MUDr. Štěpána Svačiny, DrSc., a opět i prof. Johna. A do třetice byla právě v těchto dnech uvedena na knižní trh publikace, na níž se prof. John podílel. Jmenuje se Vivisectio mundi aneb povídání o věcech obyčejných i nevšedních a jde vlastně o dialog dvou vzdělanců, z nichž mladší (František Houdek) se stylizuje do role nerudného pesimisty, zatímco starší (prof. John) je laskavým optimistou. Proto i navzdory názvu „Pitvání světa" jde vlastně o jakési vyprávění u ohně, k němuž může přisednout kdokoli, kdo chce naslouchat či vyprávět příběh vlastní; jak na táčkách během dlouhých zimních večerů besedovali za pecí naši předkové. Vzniká tak uvažování a povídání o jiných věcech, než jsou obživa, kariéra, nákupy, půjčky...

Diskutuje se zde o tom, zda medicína je či není profese jako každá jiná, a pokud ne, v čem se liší a co z toho plyne. Hovoří se o učení a o vyučování. O vědě jako servisu k životu. O tom, jak se postavit k naší minulosti a jejím významným osobnostem. O životě od kolébky po hrob. A hlavně o tom, že tímhle životem neputujeme sami, že vytváříme živoucí, komplexní, dynamickou ekumenu, k jejímuž obrazu může alespoň trošku přispět každý z nás. V jakékoli době, bez ohledu na politické -ismy, i když - což naznačuje sám název - život i poznání občas říznou do živého.

jší

Recenze

POPULARIZACE VĚDY DIALOGEM

Problému působení vědy ve společnosti se sice věnuji dlouho, ale jistou dobu mi trvalo, než jsem byl s to knihu Ctirada Johna a Františka Houdka Vivisectio mundi správně zařadit. Domnívám se, že proces přibližování vědy širší veřejnosti se stále více komplikuje.

Nenávratně minula doba, kdy nejlepšími popularizátory vědeckého poznání byli sami vědci. Nestačí totiž pouze překládat vědecké poznatky ze speciálního jazyka vědy do jazyka obyčejných lidí. K tomu, aby veřejnost správně pochopila roli vědy ve společnosti, tj. její vliv nejen na utváření kultury, ale i na formování vzdělanosti lidí, jsou dnes potřeba kvalifikovaní prostředníci.

Vivisectio mundi je právě takovou formou přiblížení vědy, procesu vzdělání a života vědců i studentů v oblasti dnes často medializované medicíny. Na rozdíl od zábavných televizních seriálů je to však sonda noblesní, hluboká a pro čtenáře kultivující. Mám vřelý vztah k medicíně patrně i proto, že byla přímým protipólem toho, co jsem sám mohl studovat. Již dříve jsem četl vzpomínky lékařů, jejich líčení života na fakultách, v ordinacích a nemocnicích. Tato kniha však není úzce lékařsky vzpomínková. Pečlivě připravený a místy až provokující dialog zkušeného popularizátora vědy a znalce medicínské problematiky Františka Houdka s profesorem imunologie Ctiradem Johnem se opírá nejen o historický kontext, ale i o hloubku teoretických znalostí pana profesora. Představuje nám proto jak lékařské vědy, tak život člověka, jehož názory na studium, poznání, společnost, politiku, odpovědnost a roli lékařského povolání mají váhu historického dokumentu.

Protože Ctirad John vstoupil na dráhu studenta medicíny už v roce 1939, veřejně tu prozrazuje své mladické postřehy ze života v první republice, zmiňuje se o době válečné i o proměnách duchovního prostředí v letech pozdějších. Narodil jsem se také před druhou světovou válkou, ale duchovní atmosféru masarykovské první republiky znám jen z vyprávění a knih. Se smutkem v duši jsem četl jeho osobní vyznání. „Do našeho života zasáhla válka. Mládenec, který si okusil několik týdnů předválečného studování, se po uzavření univerzity zapřísahal: »Já se tam vrátím«... z šesti stovek prvňáků z devětatřicátého se nás vrátilo jen sto šedesát! ... My, kteří jsme vydrželi, jsme v pětačtyřicátém vstupovali do poslucháren natěšeni, zjitřeni, se zatajeným dechem a žíznivou myslí. Šest válečných let vyselektovalo množinu mladých mužů, kteří měli pro studium medicíny hlubokou motivaci. Z nich povstala generace pozdějších vzdělaných primářů nemocnic a uvážlivých (většinou laskavých) rodinných lékařů, praktiků jako vystřižených z románu. Vrcholu sil dosáhli v šedesátých letech. Ano i v medicíně bylo možné mluvit o »zlatých šedesátých«." (str. 28).

Učím na vysoké škole a s bolestí v srdci pozoruji, jak stále méně vzdělaní studenti z gymnázií přicházejí studovat společenské vědy. Proto jsem znovu zpozorněl, když František Houdek citoval Petra Piťhu z jeho nedávného projevu. „Na přelidněných univerzitách se poflakují mladí lidé, kteří neměli ani odmaturovat, a žijí v líbezné symbióze s línými a nezodpovědnými učiteli, kteří ve své druhém povolání vydělávají peníze" (str. 33). Kritický a místy až neúprosný dialog se však nevyhýbá ani jiným palčivým problémům, např. osudu vysoce postavených vědců, bývalých komunistů (str. 76). Pro nás čtenáře poučné jsou však zejména úvahy o imunitě. Dovídáme se tu, že existuje imunita přirozená a získaná, najdeme tu kritiku neuváženého podávání antibiotik, které funkce imunitního systému narušují (str. 107-111). Aktuální je také pasáž s názvem V opačném gardu, kde je tazatelem Ctirad John a odpovídajícím František Houdek. Profesor John tu připomíná některé společné rysy lékaře a žurnalisty. „Je-li první diagnostikem a terapeutem nemoci jednotlivých pacientů, pak ten druhý je - či měl by být - diagnostikem neduhů celé společnosti. Selže-li lékař, postihne to jednotlivce s jeho nejbližším okolím. Selže-li novinář, odskáčeme to všichni včetně našich dětí... Proč tedy nejsou novináři před nástupem do tak vlivného povolání - jejich odbornou kvalifikaci předpokládám - podrobeni onomu vondráčkovskému »výtěru z duše«? Proč nejsou selektováni podle své morální integrity, proč nejsou speciálně školeni v etice a morálce a odolnosti proti korupci?" (str. 167). I když se tu František Houdek účinně brání, mnohé kritické výtky na adresu novinářů uznává. „Novináři jsou ve své většině námezdní pisálci pro »široké vrstvy«. A to pro jistotu s rezervou směrem »dolů«. Takže potom to vypadá, že právě my děláme z lidí hlupáky" (str. 168). A laskavý Ctirad John se nakonec za nás mnohé, kteří jsme hluboce znepokojeni úpadkem vzdělanosti, prostě zeptá: „Františku, proč se média nevěnují těm »tichým deseti procentům«? Proč neukazují příklady malých ctí všedního dne, vzorů obyčejného života? Proč z banalit vyrábějí události, zatímco věci podstatné tak snadno přehlížejí?" (str. 171).

Kritika polistopadových poměrů, jíž se kniha o medicínských, lidských a obecně kulturních otázkách snaží spíše vyhýbat, se však oběma diskutujícím na mnoha místech přímo vnutila. Ctirad John se tu například odvolává na článek vynikajícího imunologa Václava Hořejšího: „Podle STEM skoro polovina lidí je přesvědčena, že naši současní vedoucí politici nejsou na vyšší odborné úrovni než bývalí komunističtí funkcionáři. Pouhých 20 procent si myslí, že dnešní vedoucí politici jsou čestnější a poctivější..." (str. 19). Ale také jiné argumenty dvou spřízněných duší v dobře napsané knize jsem četl se zatajeným dechem. Jedním takovým místem je vzpomínka Ctirada Johna na nakladatelství Odeon, v němž pracovala jeho manželka. „To celé, kromě šéfredaktora Řezáče, stálo na několika desítkách nesmírně vzdělaných žen s analytickým myšlením, lingvistek, kunsthistoriček a dalších. A já viděl, jak žena dovede pohnout národní kulturou. Jestli se o někom dá dobře použít slovo »ošetřovat«, tak je to o nich. Ty ošetřovaly každé dílo světové literatury, než ho pustily ke čtenářům..." (str. 205). Také píši knihy, a mám proto přímou osobní zkušenost s domácími a zahraničními redakcemi. Téměř veškerá redaktorská práce - patrně s výjimkou pro některé překlady a pár vyvolených autorů - dnes dopadla na tvůrčí lidi. Vedle počítačového a administrativního útisku, jemuž jsou vystaveni učitelé vysokých škol, jsou duchovně kreativní lidé zbytečně mořeni netvůrčími redaktorskými pracemi, bez nichž žádné skutečně dobré dílo nevznikne.

Josef Šmajs