Nová deska vznikla z největší části mimo jiné ve studiu Sono, producentsky a zvukově ji podstatně ovlivnili Matěj Belko, Matěj Morávek, Milan Cimfe a Nero Scartch. V čem zůstal Hromosvod na novém albu stejný? Ve třech věcech: autorské tvorbě Ondřeje Fencla, důrazu na písničky a skvělých muzikantech. Kapela zní dnes barevněji a semknutěji než kdykoli dříve, sestava doprovodných hudebníků - Vojtěch Jindra, Hana K. Vyšínská, Jaryn Janek a Tomáš Marek - je mimořádně šťastnou volbou. Poetické texty plné vnitřních rýmů a nevšedních obratů, uvěřitelný zpěv, virtuózní housle, knopflerovská kytara a nekompromisní rytmika - to je dnešní Hromosvod.

Od zvukomalebných erupcí Jiřího Smrže přes podmanivou hru Anny Beaty Háblové s ohněm, snový předvánoční svět Jana Buriana až po ponurou meditaci Jiřího Dědečka - každá skladba je svébytným vesmírem, a přesto všechny spojuje odvaha opustit konvence a nechat jazyk tančit bez záchrany i zábrany. Daniel Fikejz napíná síť, v níž plesají závratné ryby s křídly, Jiří Konvrzek vám nasadí na hlavu krychli a pošle vás obdivovat Tatry z Popradu, vycpaná zvířátka si v kabinetu v noci vyprávějí strašidelné historky - a přitom všichni pod maskou absurdity skrývají překvapivou křehkost.

Dada se tu nevrací jako muzejní exponát, ale jako živý, nezkrotný princip - tak, jak ho kdysi vyslovili Morgenstern, Jarry i Karel Teige. Album dokazuje, že česká písničkářská tradice umí být hravá, rozvratná a svobodná, stejně jako obal Jiřího Slívy. Šestnáct odstínů jednoho slova, které vlastně nic neznamená - a přitom znamená všechno. Zatrubte prdelí v tubu. Jsme idioti, víš. A je to krásné.

Autor patří k výrazným osobnostem českého písničkářství. Od šedesátých let si jde svou vlastní cestou, stranou hlavních proudů, a jeho tvorba si po celou dobu uchovává soustředěnost, pravdivost a nezaměnitelný hlas. Jeho nové album přináší dvaadvacet písní - dvacet autorských a dvě zhudebněné básně Fráni Šrámka - vše v intimním aranžmá zpěvu a kytary. Veit vypráví o nocích, kdy se čas zastaví a svíčka zažene temnotu, o lásce, která se vždy vrací, o jaru a jeho neodolatelném tahu kupředu. Jeho texty jsou prostě řečené, ale nesou v sobě hloubku každodenního prožívání - radost i stesk, ticho i pokřik, samotu i pospolitost. Hudební podoba Jarního poutníka a Splavu připomínají, že Šrámkova lyrika má ke zpěvu vždy blízko. Album není tematicky sevřené, je spíše jako rozhovor mezi přáteli - volný, upřímný a plný života. Jeden za všechny je výzva i vyznání: já tady a vy támhle, a přesto spolu.

Merta se v těchto skladbách obrací především k sobě samému. Opírá se o kulturní a duchovní tradice, které ho dlouhodobě formují, stejně jako o své hudební vzory - Boba Dylana, Leonarda Cohena nebo Joan Baezovou. Nejde mu o hledání univerzální pravdy, ale o osobní výpověď. Výsledkem jsou písně, které nejsou vždy jednoduché ani jednoznačné, ale o to víc autentické. Mertovy texty bývají označovány za složité. Možná právem - nejsou to písně na jedno poslechnutí. Ale právě v tom spočívá jejich hodnota: jsou vrstvené a každé další přehrání odkryje něco nového.

V době, kdy hudba často slouží jen jako kulisa, přichází Nebe nepočká s jedenácti skladbami, které vyžadují soustředěný poslech. Celá série Nejisté jistoty nikdy necílila na masové publikum - a právě v tom spočívá její síla. Nebe nepočká tak uzavírá pentalogii jako její přirozené vyústění.