Kdo opil Jiřího?

Autoři

Narodil jsem se v Praze, vyrostl a dospěl jsem v Praze, vystudoval jsem v Praze, pracoval jsem v Praze (až na čtyři roky, kdy jsem už jako doktor zachraňoval lidstvo nedaleko od ní), oženil jsem se v Praze, mé děti se zde narodily a mé vnučky také, pozvolna jsem zde také zestárnul a na stará kolena zjišťuji, že tady žiju už v sedmém státu. To mi může závidět třeba Alžběta II., která má neustále zapsáno v občanském průkazu jako trvalé bydliště: Velká Británie. Z toho lze usoudit, že v některých směrech jsem měl mnohem zajímavější život.

Protože Jirka je na tom jako cestovatel stejně, rozhodli jsme se podělit se s vámi o část svých zkušeností, kdy jsme žili a studovali jen v jedné zemi, zvané Československá republika. Potkali jsme se v roce 1956, když jsme předtím přežili protektorát, osvobození, komunistický puč, třídní boj a peněžní reformu, a po fakultě jsme se radostně zapojili do budování socialismu. Pak jsme zvládli šok roku 1968, normalizaci, změny po roce 1989 a oba jsme po úspěšných životech získali něco, co jen tak každý nemá: ocenění, která se většinou udělují legendám až posmrtně.

Teprve jako vysokoškolský kantor jsem si uvědomil, že medici netuší, že to, co žijí, je jejich život. Přetrpí ta léta od zkoušky ke zkoušce s nadějí, že až udělají ty velké, začne život. To, že to byl ŽIVOT NAPLNO, si uvědomíme až později. Oba už jsme natolik mazaní, abychom neříkali, že máme život za sebou, protože žijeme, a to stále naplno. Nicméně vzpomenout na to, jak jsme žili v minulém tisíciletí, nám přišlo zajímavé a možná i zábavné. Ostatně to posuďte sami.

Radkin Honzák

Narodil jsem se na počátku druhé světové války v Pírkově sanatoriu v Mladé Boleslavi, kde můj otec operoval a rodil. Bydleli jsme ale v Turnově, kde si moji rodiče postavili dům, ve kterém jsem prožil tři léta života a z kterého jsme se museli odstěhovat, abychom se do něj již nikdy nevrátili. Otec naštěstí sehnal místo v nemocnici v Chlumci nad Cidlinou, kde jsme se dočkali v relativním klidu konce války a já začal chodit do školy. Po zrušení nemocnice v Chlumci a jejím přesunutí do Nového Bydžova jsem dochodil základní školu, akademikem Zdeňkem Nejedlým zkrácenou na osm let, a v roce 1956 zde maturoval na Jedenáctileté střední škole.

Život na lékařské fakultě jsme se s Radkinem snažili popsat z té veselejší stránky, abychom nevylekali budoucí adepty, asi stejně jako pan režisér Klein ve svých Básnících.

Po promoci v roce 1961 jsem nastoupil do Mladé Boleslavi, kde jsem každé ráno v 6.10 hodin odjížděl střídavě na venkovské obvody Luštěnice a Čachovice. Za rok mne dohnal Radkin, který nastoupil do psychiatrické léčebny v Kosmonosích, a naše tehdejší příhody by vydaly na další, ale nemyslím, že publikovatelnou knihu.

Díky svatbě mé sestry do Británie jsem získal její byt v Praze, kde jsem ordinoval na Smíchově, v Košířích a na Barrandově, a když se ohlédnu, tak jsem letos na Praze 5 již 55 let.

V pětatřiceti letech jsem se oženil, od mého prvního syna Jiřího máte fotografii na obálce, Ondřej je historikem a Adam se mnou již desátý rok pracuje v ordinaci.

A tahle knížka? To jsme se s Radkinem zachraňovali před kovidovým šílenstvím!

Jiří Koťátko