Slizské písně

Recenze

SLIZSKÉ PÍSNĚ

 

Pod názvem Slizské písně vychází v edici Olivovníky básnická sbírka Jiřího Dědečka. Písničkář, básník, textař, překladatel, spisovatel a předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu v ní publikuje verše, kterými v 70. letech prokládal vystoupení na klubových koncertech s Janem Burianem. O charakteru většiny čtyřverší napovídá už obal Slizských písní s upozorněním, že obsahuje slova nevhodná pro mládež do 20 let, a motto sbírky „Rozkroky, rozkroky, rozkroky, všichni jsme vašimi poskoky...".

„Většina hříček této sbírky vznikla v letech 1971-1978 z přetlaku testosteronu. Na některých je to poznat, jiné se to marně pokoušejí skrýt," napsal v doslovu Dědeček. Dodal, že několik nových veršů přidal „z vrozené hravosti po operaci prostaty".

Autor se společně s grafikem Luďkem Kubíkem netají přáním, aby se malá knížečka s osmaosmdesáti stranami stala součástí a ozdobou dámských kabelek. Proto je v ní na stránkách kolem úsporných veršů i místo na poznámky, telefonní čísla a podobně.

„Slizské písně vznikly z radosti ze života, z radosti ze života i vycházejí a zbývá jen věřit, že spolu s Máchovým Májem se zařadí mezi základní díla českého romantického písemnictví," uvedla s nadsázkou Lenka Příhonská z vydavatelství Galén.

Jiří Dědeček se narodil 13. února 1953 v Karlových Varech. Od začátku 70. let vystupoval jako písničkář ve dvojici s Janem Burianem, od roku 1985 sólově. S Burianem vydal i první oficiální nahrávky a knihy. Zatím natočil devět řadových alb, na dalších se podílel jako interpret, textař nebo autor. Jeho písňové texty zpívají například Vladimír Mišík, Petr Skoumal, Nahoru po schodišti dolů band nebo skupina Panika.

Vydal knihy svých písňových textů, sbírky básní, fejetony, knihy pro děti a román Snídaně se psem. Je autorem textové části učebnice Český jazyk pro 9. ročník, napsal pravopisná cvičení z českého jazyka Veselé diktáty a je rovněž známým překladatelem. V současnosti píše i články a eseje pro rozhlas a různá periodika.

Roman Jireš

Recenze

KDO TO ČTE, JE PRASE...

V nakladatelství Paseka vyšel svazek Vrchlický erotický. Před časem stejný dům připravil i výbor Kdo to čte, je prase. A nového vydání se dočkaly také Dědečkovy Slizské písně. Co je příčinou zájmu o tato stará dílka, když tabu pro míru erotiky v tištěném slově už dávno padla?

Diskutující: Jaroslav Slomek, literární kritik; Věra Menclová, literární historička; Jiří Dědeček, básník a písničkář; Marta Švagrová, redaktorka LN

 

(...)

Jiří Dědeček: Nejsem si jist, zda je dnešní doba o tolik otevřenější. Stejně jako tenkrát můžeme i dnes napsat cokoli, můžeme to stejně tak tisknout a šířit. Možná dnes tolik neriskujeme, ale kdo ví, vždyť Galén je až třetí nakladatelství, které mou knihu Slizské písně konečně vydalo, dvakrát jsem narazil na obavy z možných „oplétaček s mravnostním". Fascinace pohlavím a sexuálním aktem v literatuře bývá buď zcela vážná, to je už dlouho docela moderní a většině autorů to prochází, nebo komická. Zde se pak dnešní žertující autor už nesmí pohybovat v oblasti prostého popisu aktu s aparátem neobjevných vulgarismů, nýbrž musí se snažit povznést své žertování do oblasti lehkého nonsensu, překvapivých rýmů a legračních literárních odkazů. A tady potom právě nastane problém s „otevřeností" doby.

Marta Švagrová: Existuje ovšem mnoho literárních děl založených na erotice velmi intimní, která autora mají. Aktuálním příkladem z české scény může být právě čerstvé vydání erotických hříček Jiřího Dědečka Slizské písně. Co vede zralého básníka k širokému zveřejnění soukromých veršů, jimiž bavil zamlada přátele a jež možná směřovaly kdysi k jeho dívkám?

Jiří Dědeček: Touha po troše srandy, po skandálku. A pak, některé fóry už lépe nevymyslím, třeba rým v přechodníku Plzně - przně… Slizské písně vznikly v polovině 70. let, věnoval jsem je jisté slečně. Ovšemže nejsou zdaleka všechny adresné, ale vznikaly pod jejím vlivem, dokonce bych se nebál říci v součinnosti, protože ona stejně jako já milovala slovní humor, jazykové hříčky, dada. Chechtali jsme se spolu. Knížku jsem tenkrát rozepsal v deseti průklepech pro pár přátel, četla ji i maminka té slečny, se smíchem mi z ní citovala, její tatínek si bručel pod vousy, ale tiše vše toleroval. Se slečnou jsme se rozešli, ale sbírka dál žila svým životem a poměrně rychle se šířila v pražském i mimopražském intelektuálním milieu, však jsem z ní taky uváděl mnohé ukázky během koncertů. Žena mi vyprávěla, že když o několik let později vstoupila do restaurace, kde seděla společnost „Hrůza" okolo Karla Halouna a Michala Ambrože, ozvalo se: „Pánové, povstaňte, přichází manželka autora Slizských písní." Snad se nikoho nedotkne, když prozradím, že si je už tehdy oblíbili třeba Petr Čepek nebo Ondřej Suchý.

Jaromír Slomek: Slizské písně neznám, nevím tedy, jde-li tam o víc než o lacinou narážku na titul slavné Bezručovy sbírky. Co vedlo zralého písničkáře k tomu, že nabídl veřejnosti něco „pikantního" či jakého, netuším. Asi přesvědčení, že je to dobré a že by to nemělo být objeveno až v pozůstalosti.

Věra Menclová: Je to kus autorského já. Pokud chce spisovatel oslovit své obecenstvo i tímto způsobem, je jen dobře, že má možnost. Někdo vypráví erotické vtipy a posluchače to nejen neuráží, ale pobaví a potěší. Jiný jen otevře pusu a posluchači nevědí, kam rozpaky strčit hlavu. Myslím, že vtipné a nápadité texty, pro které je erotické téma a jazyk vulgarity jen prostředkem k vyjádření nějaké nálady nebo pocitu, budou vždycky vděčně přijímány. Čtenář určitě pozná, kde je cílem pouze vulgarita, a tam asi autor zůstane u jediného vydání.

Marta Švagrová: Jaký je dnes akční rádius erotické literatury, nezevšedněla?

Jiří Dědeček: Nevím, každý z nás má svá měřítka pro to, co je ještě únosné a co už je za hranicí vkusu. Z toho pro mě plyne, že akční rádius je nevyzpytatelný. Zevšednění bych se nebál, bude-li věc vtipně vypointovaná, tedy překvapivá a duchaplná. Já osobně mám skvělou zpětnou vazbu, mohu si ověřovat reakci publika při mnoha veřejných vystoupeních.

(zde kráceno)

Recenze

JIŘÍ DĚDEČEK

 

Moje milá

Moje milá, nezletilá,

k smrti ráda smilní.

To je prima, já jsem zase

trochu pedofilní.

 

Instruktáž

Vyprávěl jsem Terezce,

co je to ta erekce.

A jak s ní tak hovořím,

všim jsem si, že topořím.

 

Gigolo

Měla jsem já gigola,

on se mi dal dohola.

Namastil si kapcu,

teď si všímá chlapců.

 

Neštěstí

Bože, to je neštěstí,

namoh jsem si zápěstí.

Bylo dobrou tradicí,

onanovat pravicí.

Teď klíčové pozice

obsadila levice.

 

Letci

Co to nebem burácí?

Jaký je to hluk?

Letí, letí čuráci

rychlejší než zvuk.

 

Notorický sirotek

Po třicáté sedmé vodce

nechovám se příliš krotce.

Porážeje cizí chodce

hledám mezi nimi otce.

 

Střídání

Má milá je padavka,

sklátila ji kapavka.

Mě zas klátí syfilída,

to se nám to pěkně střídá.

 

Jiří Dědeček (1953)

Takhle psával dnešní předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu, písničkář, spisovatel a překladatel Jiří Dědeček. Jde o verše z básnické sbírky Slizské písně. Její převážná část vznikla v sedmdesátých letech. Autor z ní občas recitoval při koncertech dvojice Burian & Dědeček. Poprvé kniha vyšla až nyní, v pražském nakladatelství Galén.

Recenze

I DĚDEČKOVÉ MAJÍ SVÉ DNY. PLNI TESTOSTERONU PAK PÍŠÍ SLIZSKÉ PÍSNĚ

 

Byť v současné době zastává ctihodnou funkci předsedy Českého centra PEN klubu, básník a písničkář Jiří Dědeček zůstal provokatérem. Jeho aktuálním počinem je vydání sbírky Slizské písně, kterou psal v 70. letech.

Návštěvníci vysokoškolských klubů v druhé polovině 70. let minulého století mohli na koncertech dua Burian & Dědeček slýchat pravidelně ukázky z této sbírky, kterými Jiří Dědeček prokládal svá vystoupení. Mnohá čtyřverší se stala kultovní již ve své době, byla citována jako dílo neznámého autora a málokdo znal celou sbírku. Knížka krátkých, úderných veršů tak nyní vychází v nakladatelství Galén poprvé po více než třiceti letech.

Již podnázev úvodní části - Z přetlaku testosteronu - nesmlouvavě charakterizuje, o co jde. Autor sám v doslovu zmiňuje, že „... většina hříček této sbírky vznikla v letech 1971-1978 z přetlaku testosteronu. Na některých je to poznat, jiné se to marně pokoušejí skrýt."

Pro knižní vydání doplnil Jiří Dědeček několik veršů i z 21. století, aby bylo jasné, že autora neopustila „vrozená hravost" ani v dospělosti. To ostatně dobře vědí i posluchači Dědečka-písničkáře, který vloni na novém albu Prší nám do Campari prezentoval novou hudební škatulku „křehký punk".

Ondřej Bezr

Recenze

POSLUŠEN RAD KÁMASÚTRY

 

Jedním z nejmocnějších inspiračních zdrojů umělce je, jak známo, odjakživa žena, a to nejen v rovině platonické, ale též smyslné, ba erotické, chcete-li. A že k perzekuci chtíčem je náchylný jak kumštýřský adjunkt, tak bard v nejlepších letech, o tom vypovídá i nová knížka básníka a písničkáře Jiřího Dědečka.

Úsporná a kouzelně vypravená sbírka Slizské písně (vydává nakladatelství Galén) obsahuje převážně verše, kterými Dědeček v sedmdesátých letech prokládal svá vystoupení s Janem Burianem. „Rozkroky, rozkroky, rozkroky, všichni jsme vašimi poskoky," zní motto souboru, jehož obsah dle upřímného doznání autora vznikl především z přetlaku testosteronu. Ctihodný předseda českého centra PEN klubu toho na sebe ve svazečku nesoucím charakteristické známky nápaditosti grafika Luďka Kubíka prozrazuje poměrně hodně: „Ohnul jsem ji mezi futry, poslušen rad Kámasútry. Stalo se to časně zrána, jak nám radí Vátsjájana…". Přes letmé vulgarismy je však i Dědeček erotický spíše cudným intelektuálem kráčejícím ve šlépějích svého slavnějšího kolegy Petrarcy: „Rozkvetlo přede mnou Lauřino levé ňadro. Polaskal jsem je - zvadlo…".

Některé ze Slizských písní dávno zlidověly, a to nejen mezi pamětníky vystoupení Buriana s Dědečkem. V sedmdesátých letech se mezi lidmi šířily často jako úderná dílka anonyma, neboť na knižní vydání nemohlo být ani pomyšlení. Nynější edici autor aktualizoval o texty napsané v letech 2000 až 2007, verše z časů „mladické nerozvážnosti" jsou tak konfrontovány s tematicky obdobnými básněmi přidanými „z vrozené hravosti po operaci prostaty". Vyplývá z toho mimo jiné, že některé koníčky zkrátka člověka hned tak nepustí…

Milan Šefl

Recenze

DÍVKO S RUDOU ŘITÍ, DEJ SI POZOR NA DĚDEČKA

 

Že by Jiří Dědeček (1953) už byl v koncích? Už opravdu neví, jak zaujmout? To je první úvaha, která nad Slizskými písněmi přichází. A pak se také na mysl vkrádá - co to může být za instituci, ten český PEN klub, když mu šéfuje takový autor? Nic proti přisprostlému veršování, ale kdyby to bylo aspoň trochu vtipné a kdyby se tak nemuselo o Jiřím Dědečkovi psát téměř jako o zoufalci marně nahánějícím literární slávu... Mezi veršovánkami z let 1971-1978 je i tato báseň: „Hvězdo mého žití / dívko s rudou řití, / však ty změníš barvu, / až ti ho tam narvu...!" To už by snad bylo opravdu lepší, kdyby stál v čele PEN klubu ten, co krade pera.

Ondřej Horák

Recenze

JIŘÍ DĚDEČEK: SLIZSKÉ PÍSNĚ

 

Kniha titulem odkazuje k Bezručovi, dedikací k Máchovi, ale jestli je vnitřně spřízněná s nějakým klasikem, pak je to Jaroslav Vrchlický ve svém pornografickém rozpoložení. Dědeček psal své rýmované hříčky vesměs v sedmdesátých letech, prý z přetlaku testosteronu a mladické nerozvážnosti. „Několik nových jsem potom přidal z vrozené hravosti po operaci prostaty v letech 2000-2007," píše autor v doslovu. Ocitujme zde aspoň pár slizských veršů: Moje milá, nezletilá / k smrti ráda smilní. / To je prima, já jsem zase / trochu pedofilní. Anebo: Vzala jsem si do hlavy / že mám malé pohlaví. / Však já si je zvětším / tyčí nebo něčím. Případně: Pohraj si s mým ňadrem / pak je utři hadrem.

Recenze

JIŘÍ DĚDEČEK: SLIZSKÉ PÍSNĚ

 

První vydání sbírky erotických dvojverší a čtyřverší z let 1971-1978, jež autor dosud jen čas od času recitoval během koncertů. Radostný i nevybouřený vpád do „nejnižších" pater poezie. Rýmovačky a rýmovánky jsou zhusta určené nalezenou zvukovou shodou (Vracel jsem se vlakem z Plzně / čísi děvče přitom przně), jindy však překvapí, jakou lakonickou souvislost dokáže rým připravit (Pohraj si s mým ňadrem, pak je utři hadrem). I s občasnými politickými přesahy (Bože, to je neštěstí / namoh jsem si zápěstí. / Bylo dobrou tradicí / onanovat pravicí. / Teď klíčové pozice / obsadila levice.). Sonda do mládí současného předsedy českého PEN klubu nám opět doloží jeho odedávnou a stále trvající hravost s věčným tématem.

Vojtěch Probst

Recenze

JIŘÍ DĚDEČEK: SLIZSKÉ PÍSNĚ

 

Vyprávěl jsem Terezce, / co je to ta erekce. / A jak s ní tak hovořím, / všim jsem si, že topořím. - Jednotlivé kusy legendárních Slizských písní slýchávali návštěvníci klubových koncertů Jiřího Dědečka a Jana Buriana už v sedmdesátých letech jako recitační vsuvky jinak hudebního programu; po třiceti letech vycházejí jako ucelená sbírka. Převážná většina eroticky laděných slovních hříček vznikala „z přetlaku testosteronu", jak to v doslovu knížky-deníčku vysvětluje autor, novinky z let po roce 2000 zase „z vrozené hravosti po operaci prostaty".

Recenze

PÍSNĚ SLIZSKÉHO MLÁDÍ

 

Jiří Dědeček je písničkář, básník, překladatel, spisovatel, předseda českého PEN klubu a taky spoluautor učebnice Českého jazyka a literatury pro 9. třídu. Kdo zná jeho knihu Oběžník, ví, že jeho puberta byla pěkně hormonálně zatížená. O pár let později začal sepisovat své básně lechtivé, ba neslušné. Občas z nich citoval na koncertech, pustil je mezi známé v strojopisném formátu pod názvem Slizské písně, ale na vydání si počkaly přes třicet let.

Vycházejí v malé knížečce kapesního formátu 14x9 cm, a to je ještě stránka skoro prázdná. Dědeček sám píše, že by ho potěšilo, kdyby se staly součástí dámských kabelek a to volné místo kolem básní (valnou většinou jde o čtyřverší) by mohly dámy využít k zapisování si poznámek či telefonních čísel. Upřímně řečeno, pokud chcete, pánové, potěšit své děvče jako dárkem touto knihou, je to rozhodnutí odvážné a věnování bych rozhodně psal na vakát, nikoliv pod některou z básní. Sbírka je členěna na dvě části: Z přetlaku testosteronu a ...a z mladické nerozvážnosti; kromě juvenilií přidal autor i pár básní zralého věku. V doslovu uvádí, že tak učinil „z vrozené hravosti po operaci prostaty".

Už motto sbírky „Rozkroky, rozkroky, rozkroky, všichni jsme vašimi poskoky..." připomene povzdech Vodňanského: „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde".

Upřímně řečeno, některé, ba mnohé, Dědečkovy verše této sbírky jsou drsné nad míru v kraji obvyklou i v současné době, kdy se na nějaká tabu nehraje, natož v sedmdesátých letech, kdy vznikaly. Ale je z nich cítit i radost nejen živočišná, ale i literární, když se povede neotřelý rým. Třeba v Cestě vlakem Dědeček do rýmovánky použije takový gramatický kalibr jako přechodník: „Vracel jsem se vlakem z Plzně / čísi děvče cestou przně." Nebo slogan, až srdce zaplesá: „Pohraj si s mým ňadrem / pak je utři hadrem". Nevím, jestli by dostal znovu zakázku na učebnici pro ZŠ, kdyby příslušná komise znala jeho čtyřverší Moje milá: „Moje milá, nezletilá, k smrti ráda smilní. / To je prima, já jsem zase trochu pedofilní."

Citovat ze sbírky je pro mne trochu dilema, protože básně jsou tak krátké, že to láká zařadit je celé. A to by byla pro potenciálního čtenáře škoda. Tak naopak nabídnu jen dva názvy básní a zkuste si, jestli k nim dotvoříte erotické čtyřverší nebo podobný útvar: Neradostné dětství anarchisty Bakunina a Baladický příběh ze života člověka, který by rád šetřil elektrickou energií, ale nemůže, protože nedosáhne na vypínač. Tak co, troufnete si?

Jiří moravský Brabec

ZPĚT na detail knihy