Zdravotnické nakladatelství Galén

Na Popelce 3144/10a, 150 00 Praha 5, tel. 257 326 178, http://www.galen.cz


Katalog - Detail knihy

obálka

Protančit život

aneb Vždy se dá něco dělat

Ukázka

Jan Burian, Zuzana Kočová

PROTANČIT ŽIVOT

aneb Vždycky se dá něco dělat

 

Kniha Protančit život představuje dramatičku a spisovatelku Zuzanu Kočovou (1922-1988) koláží jejích pečlivě vybraných deníkových zápisků, dobových textů, článků a ohlasů, které komentuje její syn Jan Burian s odstupem téměř padesáti let. Vznikl tak neobyčejně plastický portrét této významné osobnosti české divadelní kultury tehdejší doby.

 

Motto

„Prožít život jako umělecké dílo“ - to se vlastně přece do značné míry kryje s tou mou představou - „protančit život“! Kdy mě to napadlo?

Když mě nejvíc mlátili.

Ten „tanec“ jsem si nikdy nepředstavovala jako odpoutaný od země, jako pudřenkovou klasiku na špičkách a v rukách předem vycvičených vzpěračů. Mystika mého „tance“ spočívala a spočívá ve vzdoruplných dupotech podpatků a zároveň v rozkoši hmatání půdy, země. Je to milostná, tvrdá hra mých chodidel s povrchem této planety, s její kůží, hra plodná.

(Zuzana Kočová, deník, 6. května 1977)

 

 

Deník, 26. června 1961

Jsem hodně jiná než loni, vím. I když pořád stejně, jak jsi mě to naučil, zapaluju cigaretu od petrolejové lampy, i když výhledy jsou tu stejně krásné jako loni. Před rokem jako by mě ta krása jen udržovala při životě, letos se jí chci zmocnit. Tak ji potřebuju!

 

Deník, 27. června 1961

Pak mi nabídl místo vedle sebe na voze jeden družstevník, který tu odvážel brambory. „Vy jste vdova, já jsem vdovec. Chcete maso králíka? Přinesu, však se domluvíme.“ Chvíli nechápu, o čem. Domnívala jsem se, že o penězích. Ne. „Ale - vy jste vdova, já vdovec. A kohoutka byste taky chtěla? Mám. Na družstevního nemyslete. Však se domluvíme. Nebo máte někoho?“ Bylo to neuvěřitelné. Pro mne. Ale asi to tak bývá. „Nemusí to být hned, napřesrok zase přijedete, ne? Až mě líp poznáte.“ Bojím se, že v sobotu opravdu přinese králíka nebo kohouta. Nesměju se jemu, ne, ale hlava se člověku točí z toho, jaký je pěkný a smutný tento svět. Aspoň vím, že na mně není vidět, že jsem herečka.

 

Deník, 30. června 1961

A já - já čtu Sandovou a občas se neudržím, abych si nepodtrhla větu, třeba jako je tato:

„Proč bychom se kvůli přítomnosti měli vzdávat svého ideálu?“

 

Deník, 18. července 1961

Hodně jsem nad Smrtí vyhrála, i když to „hodně“ nelze srovnat se Životem, který jsme měli spolu dřív, dokud jsi tu byl.

Říkal jsi „poetická holka“. Ale tohle není jen poezie, já s Tebou žiju skutečně, naše rozhovory se nevracejí ve vzpomínkách, ale obnovují a narůstají za nových podmínek. Náš život je tak silný, že dal předem mnoho záruk, aby tyto naše rozhovory mohly být pokračováním, ne matnou, zkreslenou vzpomínkou.

 

Deník, 23. srpna 1961

Jednou bude Jeník číst tyto mé deníky. Chci to. Chci, aby posoudil, v čem jsem dělala chyby. On to už s odstupem uvidí. Ale uvidí taky přesilu, se kterou jsem zápasila o to, abych směla pokračovat v Tvém díle. Nestačí, nestačí tento deník vypsat denní bolesti, srážky, hanbu, starosti. Nemůžu si pořád stěžovat. Ale nové naděje ve mně vyrůstají nad těmito stránkami.

 

Deník, 2. února 1962

Včera večer jsem zase ztratila odvahu. Nývlt o mně vypráví, že jsem byla vždycky politický fanatik a tím, že jsem Tě učinila na sobě sexuálně závislým, jsem Tě hnala stále za nesmyslem nějakého revolučního divadla, které přece už po roce 1945 nemá a nemělo smysl. Vypráví, že jsi posledních pět let už nic nemohl vymyslet, žes byl umělecky impotentní a že jsi pil (!) a já že jsem ani tomu nezabránila. Jak je snadné těmto pomluvám věřit! A ničit mne jejich rozšiřováním.

 

Deník, 7. dubna 1962

Do jedenácti skoro se člověk stará o úklid, o kuchyň, aby bylo co jíst na neděli. A protože nestojím fronty, není maso a řada jiných věcí, což život člověka - ženské, která chce mít čas na psaní, dost ztěžuje.

Budu muset nějak řešit svou domácnost.

 

Volný list nalezený v deníku, asi 1962

Ve stropě toho starého domu vznikla škvíra. Omítka začala opadávat. Pomaličku, měsíc po měsíci. Bylo jasné, že se jedná o KONEC.

Hlásit to na OPBH? Nebo ne? Stejně tak by mohla vzniknout puklina na PLANETĚ. Bude ji někdo hlásit? Komu? A vlastně - kde?

 

Deník, 15. července 1967, Sozopol

Probudil mě ze zlého snu pocit zrady. V takových nocích nemá už smysl pokoušet se o spánek. Nepřijde jinak než jako pokračování snu o zradě, který ubíjí až neuvěřitelně. A tak jsem se, můj milý, sebrala a po dlouhém váhání, koho vzbudím v domě, koho ne, jsem utekla ven za dům nad moře, nad skály. Byla ještě tma. Stojí tam pěkná lavička. Rovnou nad skalami proti otevřenému moři. Vlevo v dálce maják na cestě do Burgasu. Pravidelně se rozsvítí, obrátí, asi abych nezapomněla na směr domů, za Tebou. Bojím se jindy netopýrů. Lítalo jich nade mnou a těsně kolem mne tolik, ale všechno bylo tak divné v tom šerosvitu nad stříbrně mlžným mořem, že jsem se nebála. Pak se něco pohnulo v křoví. Žába. Fascinovala jsem ji chvíli pohledem, až přiskákala docela blízko. Skoro bílá s řadami černých teček. Sotva jsem odvrátila oči, zmizela. Pak přiskákaly jiné, zmizely. Rackové se kdesi chechtali a zlobili - a všechno bylo tak neskutečné, tak stříbřitě bílé a začarované, že bylo příjemné vědět: nejsem sama bláznivá v této přírodě, tato příroda se nediví, patřím do ní se všemi svými divnými myšlenkami o Kirké, o Tobě, o pocitech zrady ze sna, se svými pohádkami o Hadím ostrově, s celou svou divnou fantazií, kterou nechceš poznat. Přemýšlela jsem o tom, co jsi říkal, že muž stále a stále touží poznat v jiných ženách to, co nepoznal v jedné. Souhlasila bych, kdybych ti mohla přiznat, že ve mně je už tak málo nového pro tebe, že není, co by tě mohlo překvapit. Ale - cítím se bohatá, dost bohatá - a proto mne trápí, že mi neumožníš čas, kdy bych Ti mohla svoje světy ukázat. I můj pokoj už je pro nás dva někdy jen vězení. Kdybys byl se mnou, třeba jen toto ráno, poznal bys možná trochu jinou ženskou, než jakou mne znáš. A ty, jaký jsi, bys dobře cítil všechnu tu stříbrnou bledost noci a rozlet duše v ní a v tom měnícím se jitru. A tak jsem se aspoň usmívala na maják.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Vlny dole pode mnou hučely dost stejnotvárně a barva stříbra nad obzorem byla křehčí a křehčí. Teplý vítr nezabránil lehkému mrazení. A ten divný stav duše trval a trval a bylo jasněji a jasněji, až se najednou netopýří tance kolem mne proměnily v tance malých ptáků, kteří se probudili, kohouti se začali ozývat a maják byl stále a stále svůj, stejný, zachovával svůj pohyb, svou jistotu. A pak přišel zvláštní okamžik - pode mnou, stranou za křovisky, vyjel první člun. Bylo čtvrt na pět. Motor. A vůbec nerušil přírodu. Rybář se zastavil až daleko v moři, jako by taky čekal na slunce. Teprve pak přijel za ním druhý a zastavil opodál. A teprve pak celá flotila těch, kdo vstali později. Chazajka protějšího domu vstala taky a uviděla mne. Přinesla mi na lavičku sladké fíky. Bylo k páté hodině. Ani ona nenarušovala nic z toho, co mluvilo moře, a všechno kolem. Odešla tiše, jak přišla. Řekyně Elena.

A v tu chvíli vyskočila červená koule slunce ze stříbra naproti mně. Nejdřív pomalu stahovala závoj z tváře, ale pak už ovládla všechno, neskrývajíc se ani trochu.

Začal den. Toulavá kočka se vracela domů, stařena v černém si vyšla naproti slunci do zahrady rozčesat dlouhé, husté, docela bílé vlasy.

Maják ještě svítil. Přešla jsem do dne tiše, nenápadně, podivně, tak jako by mi bylo mnoho tisíc let a ty skály a vlny a vítr - to vše jako bych znala odjakživa.

Čím to, že nás skutečná krása nepřekvapuje? Není to proto, že je tak přirozená?

Měl byste si, drahý Odysee, dopřát trochu takových jiter se svou Kirké, nespěchat tolik k jiným! Škoda, škoda…

 

 

Deník, 28. listopadu 1959

Tak se mi zdá, že celý problém spočívá v tom, že já tě beru vážně a oni ne. Nechtějí nebo jsou tak pitomí, že nemohou. Nesmím zapomínat, že první úkol zní: stát se mezi voly králem. Druhý: nezapomínat, že je lepší být mezi králi volem.

 

Deník, 5. prosince 1959

Radši se zbláznit než zestřízlivět! To je jedno z Tvých přikázání. Je mi teď moc drahé. A tak - do toho!

 

Deník, 8. prosince 1959

Nejlíp se umí vždycky rozčilovat darmochleb a netalent.

 

Deník, 3. února 1961

„Rozum“ a „Pravda“ se vždycky plně nekryjí. Rozum je nutný, aby člověk pravdy užíval k užitku.

 

Deník, 12. července 1960

Každá prohra bude vítězstvím, protože bude činem.

 

Deník, 8. srpna 1960

Škoda že není žádný posmrtný život. Jednou za rok se sejít a říct si, jak dál, pomilovat se, vyzpovídat, zúčtovat s tím rokem.

 

Deník, 17. srpna 1960

Nahý člověk je pro měšťáka necuda. Pro nás člověk. Nahý, no, nemá šaty. Vzbuzuje buď pocit krásy a zdraví, nebo soucitu.

 

Deník, 21. září 1960

Rozpor mezi tím, co píšu a jak žiju? Ne, není. Jen žít je to těžší.

 

Deník, 28. září 1960

Není smír s voly! Protože idiotství na straně socialismu je strašné a musí se trestat. Není omluvy!

 

Deník, 2. dubna 1961

Na sjezdu divadelníků se mluvilo vážně o tom, že je konečně mrtvo komediantství. Jak je to směšné! Ve jménu myslícího herce se pohřbívala sama podstata divadla. Rozum má nahrazovat invenci, žhavý rozdychtěný cit, radost. Raději se nesmějme, nevíme-li, jestli při tom vypadáme inteligentně! Ó, snobové v umění!

 

Deník, 4. května 1961

Uprostřed prostředí, v němž nelze nikomu věřit, hyne každý, kdo je schopen velkých citů. Nestačí sám žhavě cítit a milovat. Láska musí mít podmínky.

 

Deník, 22. června 1961

Umění je jediné: pramení z životní síly, která nutí člověka bojovat za spravedlivý řád, za nové objevy a za novou krásu. Je tedy vždycky, i když je tragické, výrazem životní radosti. Jen tak může sloužit. Nechci tím snižovat to, co dovede třeba Dostojevský. Klaním se mu. Ale dopředu nás vést musí teď jiní.

 

Deník, 18. července 1961

Svaté slovo experiment, které vypadá tak pokrokově pro idioty, kteří nevědí, že tvorba, tj. tvoření nového, je vždycky pokus, ovšem cílevědomý!

 

Deník, 5. srpna 1963

Je velké štěstí zjistit v zrcadle, že mám třeba křivý nos - a počítat s tím v budoucnosti.

 

Deník, 2. října 1963

Lidé dnes, kdy roste technika, odstrkují od sebe ty nejlidštější věci. Umřou mezi ledničkou a magnetofonem - chudí, tak chudí! Je to příjemné mít ledničku a magnetofon. Je to lehčí než vlastnit horké srdce. Ale já bych na smrtelné posteli neměnila. Ani teď ne.

 

Deník, 6. ledna 1977

Najednou mě napadlo, k čemu vlastně pořád píšu deník. Kdyby to tak jednou přispělo k svědectví celé doby!

Jenom jako jeden hlas, to snad je jasné. Ale - opravdu bolavý, opravdu existující naprosto (bohužel) závisle na problémech současných. Jsem zkrátka neschopná brát věci jinak. Tak ať aspoň sloužím za materiál.

I to dává smysl života.

 

 

 

Praha: Galén, 2021, 383 s.



ZPĚT na detail knihy